Umělkyně

(Jan Jandourek)

"Mám hlad," řekl manžel umělkyně, který se vrátil ze šachty v okamžiku, kdy jeho drahá usedala ke stolu. Na něm ležel hustě popsaný blok s písňovými texty.
"Mám hlad," opakoval.
"Ano," odtušila nepřítomně. Učinila několik poznámek na papír a potom uchopila kytaru a začala vybrnkávat pár akordů. V duchu si broukala text právě složené písně.
Nerozumíš mé touze
Tvé myšlení se vleče dlouze
Nechápeš můj strach
Že člověk je jen prach
Muž pokrytý uhelným prachem stál ve dveřích a s pootevřenými ústy zíral na manželku -umělkyni.
"Neměla jsem čas vařit. Vem si něco v kuchyni."
Poté se vrátila k poznámkám v bloku a přidala několik oprav. Zatím se jí text nezdál být až tak úderný, jak původně zamýšlela. S tímhle se publikum na festivalu nerozpumpuje. Času málo, termíny na krku, natáčení cédéčka se blíží.
Možná kdyby se zkusila tato varianta. Tzv. úsměvně ironická:
Tak ty máš hlad
Tos na to teda pad
A co moje žízeň
Co tvá nulová přízeň?
"To je nějaký blbý," pomyslela si a pravým uchem zachytávala zvuky z kuchyně. Muž horník se právě pokoušel dobývat ledničku stylem důlního kombajnu. "Hlad a žízeň to je dobrý, to tam nechám," dumala. "Ale na žízeň se blbě rýmuje něco existenciálního. Aby v tom byla ta úzkost vnitřně osamocené a křehké zranitelné ženy. Měla bych tam vrazit něco jinýho." Zkusila poslední veršík takto:
Kdo žízeň utiší
V mé duši zátiší?
"O deset procent lepší," zaradovala se umělkyně. Muž horník se mezitím opět vynořil ve dveřích.
"Našel jsem jenom sardinky."
"Tak si je vem," odtušila. "Sežer si je klidně všechny," dodala v náhlém návalu altruismu, protože matně tušila, že manžel má asi skutečně hlad. Muž zmizel.
Inspirace pokračovala:
Mé tělo je krabička
Krabička maličká
Otevři ji prosím
V ní tajemství nosím
Potěšilo ji to. "Dneska mi to teda de," pochválila si vlastní dílo. "Takováhle erotika, to mi projde i v hitparádách na rádiu Velehrad. Možná by se to mohlo kapku přibarvit trochou spirituálna. Něco o pochybnostech a utrpení, ale jaksi v rozumných dávkách.
Proč mizí tvé stopy v písku
V poušti za Kánou v Galilei
Proč nechals mi vína misku
Když tvá slova pomíjejí?
Manžel se opět objevil. V ruce držel krabičku s rybičkami.
"Může se víno pít z misky?" zeptala se ho pochybovačně a na předmět v jeho rukou se ani nepodívala. "Taky s tím pomíjejí je to blbost. Mělo by tam být nepomíjejí. Jenomže to je moc dlouhé. Možná bych mohla dát ‚má slova pomíjejí'. Ale i tak je to nějaký divný."
"Nemám to čím otevřít," řekl manžel horník. "A nemáme chleba."
"Chleba není," připustila. "Co třeba: ‚když mé dny pomíjejí?' hm, to bude lepší."
"Je to zavřený," trval na své už poněkud zneklidněný manžel.
"Zkus klíček," odsekla. "Sardinky se otevírají takovým klíčkem."
Odešel do kuchyně. Byl zpět za dvě minuty.
"Klíček tam nikde není."
"Asi bude v té krabičce uvnitř," odpověděla nezaujatě.
"Jak ji můžu otevřít klíčkem, který je uvnitř?"
"To je takový zenový koan," odpověděla. "Něco jako tlesknutí jednou rukou. Kdybys o tom chvíli meditoval, třeba by ti konečně svitlo."
Praštil rybičkami o zem. "Jdu do hospody," zařval.
Pozorovala ho.
"Jen si jdi," řekla pohrdavě a lehce přivřela oční víčka. "Co jiného od tebe mohu čekat. Pořád jen sfárat, vyfárat, sfárat, vyfárat. To je nějaký život?"
Poslední slova už neslyšel, protože za sebou práskl dveřmi.
Z dolu mého srdce
Si bereš uhlí drsnou dlaní
Z bolu jenž trvá krátce
Se stávám tvojí paní
"Mám hlad," pomyslela si a pohlédla na krabičku sardinek u svých nohou. Ale nevstala a nesebrala ji, protože věděla, že k té krabičce stejně nemá klíček.