Milan Tesař, recenze na stránkách Radia Proglas

„Neptej se proč mám hrůzu z blízka i dálky / Proč mě plaší světlo a děsí tma,“ zpívají Sestry Steinovy v písni, která může být jedním z klíčů pro pochopení jejich tvorby. Než se však k Hukotu hory, číslu 15 na prvním dlouhohrajícím nosiči tohoto sesterského dua, proposloucháte, uděláte si obrázek o svérázné poetice Karoliny a Lucie mnohem plastičtější než po poslechu jediné skladby.
Založením CD do přehrávače vstoupíte do zvláštní zahrady. „Divná holka divoká“ tam jídává červený jablíčka a mládence-vetřelce sežehne plameny (Balada). Jabka pak nechává „za oknem kanclu“ pánovi, který po jejich konzumaci ztratí „svoji tvář vyholenou hladce“ (Bosatá špinavá). V této zahradě mají ženy vůbec navrch. Cítí se dobře „v řadách ředkviček“ (Krupobití) a když je jim toho třeba, usnou „v zahradě pod jabloní“ a vtělí se „do klubka bílé vlny“ (Usnu).
Sestry Steinovy se už loni staly pro mnoho publicistů i „obyčejných“ posluchačů objevem sezóny a letos je díky debutovému albu jistě objeví další fanoušci. Dokážu si představit ty, které poetika alba Lilie polní osloví na první poslech, i ty, kteří ji snesou jen po kapkách. Posluchač-muž bude možná racionálně hledat, v čem jsou Sestry novátorské, bude (třeba podvědomě) analyzovat textové obraty, snažit se pojmenovat výrazové prostředky, s kterými interpretky pracují. Pro ženu-posluchačku bude návštěva zahrady Karoliny a Lucie možná výletem do jejího vlastního světa. Zaraduje se, že konečně někdo vyzpíval to, co si ona sama netroufne říci nahlas.
Já jako muž samozřejmě analyzuji. Přiznám se však, že ony výrazové prostředky jen tak pojmenovat neumím. V souvislosti se Sestrami Steinovými jsem už četl emotivní výrazy jako „okouzlující“ nebo „fascinující“ (mimochodem autory obou těchto pojmenování jsou muži), já použiji ještě prostší: Sestry Steinovy jsou „svoje“. Do akustických kytar buší s punkovou razancí, zpívají hlásky sladkými i burácivými, rozčilují se, pochybují, ptají se a hlavně… odpovídají. Například na otázku, zda má v dnešní době ještě smysl skládat protestsongy. A také na otázku, zda může v dnešní době někdo vystavět celý svůj repertoár tak, aby nikoho nepřipomínal.
Na oba dotazy odpovídám kladně: Sestry Steinovy samozřejmě ve svých písních neprotestují proti nějakému režimu. Jejich písně (ať už explicitně, nebo skrytě) jsou protestem proti hektickému způsobu života, při kterém člověk zapomíná na dobu, kdy byl ještě dítě (Studánka). Po návratu k „čistému životu“ nevolají nijak násilně, z písní cítím pokoru (Míň než já), touhu po tom, začít s nápravou u sebe (Řeko mojí duše).
Pokud jste Sestry Steinovy už dříve znali z koncertů nebo z demonahrávek, album vás možná překvapí. Ke dvěma hlasům a dvěma akustickým kytarám zde přibyly další nástroje: baskytara, bonga, klavír, v několika skladbách hraje Broňa Šmíd ze Sleďů živých sleďů na fagot a klarinet (zvláště začátek Studánky prokoukl), dalším hostem je baskytarista Tomáš Fröhlich (Ty Syčáci). Už jsem sice zaregistroval hlasy, které tvrdily, že sestrám více slušel syrový zvuk demonahrávek. Sám se ke starším demům budu také občas vracet, ale zpestření aranží hodnotím jednoznačně pozitivně.
Na úplný závěr si dovolím bez dalšího komentáře ocitovat část textu písně Vidění, kterou považuji za další potenciální klíč k pochopení tvorby Sester Steinových: „Možná že brečím ráda / možná mě v duchu těší / jak moc mám strachu jak málo tušení.

ZPĚT