Sestry Rammsteinovy

Jsou to ostré texty, ale není to punk. Jsou to dvě akustické kytary, ale není to folk. Co je to? Karolina Kamberská a Lucie Steinhauserová, Sestry Steinovy. „Ženský protipól Simona a Garfunkela,“ psali na jejich plakátech v Popradě. „Trochu dámy, trochu skály,“ výstižně použil hudební recenzent slova jedné z jejich písní. Objevují se i další charakteristiky, z nichž některé sestry na svých koncertech pobaveně komentují („dívčí křesťanské folkové duo – cha cha, nic z toho už pořádně není pravda“). Posluchače mimo éter napadnou i jiná připodobnění. Divoženky. Jezinky. Čarodějky, které vás uhranou a vytančí duši z těla, jak ostatně samy zpívají. A o čem zpívají?

Autorkou všech textů a hudby je starší ze sester, Karolina. Interpretační podíl obou je však stejný a role naprosto rovnocenné, proto se domnívám, že můžeme hovořit o textech „jejich“ (Sester Steinových), nikoli jen „jejích“ (Karolininých). Vycházejí zhruba ze tří základních tematických okruhů: partnerské vztahy a rodina, vztah k Bohu a obecněji otázka svobody člověka. Přičemž se tato témata zcela přirozeně často protínají a jejich ztvárnění provázejí další rysy – důraz na sepětí s přírodou, inspirace lidovou tvorbou aj. Typické je také po jazykové stránce užívání druhé osoby jednotného čísla (píseň má často formu vnitřního monologu) a jednoznačné upřednostnění obecné češtiny. Spisovné tvary či koncovky najdeme výjimečně a spíše tam, kde lze obsah chápat ironicky (srov. obecně české „za kačku koupim ti pytlíček višní“ s následujícím veršem „to aby na mě byl mužíček pyšný“ v písni Svatební). Obecná čeština je pro Sestry mateřským jazykem, vyjadřují se jím nejspontánněji a její omezení by ochudilo bezprostřednost sdělení.
Vztah žen k mužům v písních Sester Steinových má mnoho podob. Muž zde vystupuje jako milující i jako zraňující, v každém případě jako nezbytná součást života. Totéž platí ještě silněji o rodině. V temné, dramatické písni Půlnoci horečná žena přemítá: „Ty mý dítě, seš můj život / a má koule u nohy…“, „Tys můj milej, výhra má / a mý nejtěžší závaží…“ Rodinu chápe jako nejcennější dar, který ji ale zároveň souží a svazuje. Právě půlnoc tyto pochybnosti symbolizuje, žena se chce od své slabosti oprostit („Půlnoci horečná / půlnoci černá / přestaň mě lovit / nech mý nohy chodit / ať zůstanu svý cestě věrná“) a nakonec se jí to podaří („skočila bych do Vltavy / kdybych od vás odešla“).
Očima ženy sledujeme problematiku rozchodu (Krajina šera) i usmiřování (Polední mír). Protagonistka – častěji v podřízené nežli dominantní pozici – se s milostnými zklamáními vyrovnává různě. Ironií a jízlivostí: „Nikdy nebudu dost skvělá / pro tebe“ (píseň Vinná – nevinná), „Nemusíš volat hasiče / já už jsem vyhasla / lásko“ (píseň V pořádku), ale také tichým konstatováním: „Neumím křičet / tak umej si uši / potřebuju pomoc a to moc…“ Často nalézá útěchu v přírodě, zvířatech, stromech. „Usnu / a už se neprobudim / najde mě sousedovic kočka / nebo z lesa přijdou srny // Srnko / ty co máš srnčí oči / co říkáš tomu když se ňáká ženská do klubíčka stočí…“ (píseň Usnu).
V souvislosti s partnerským soužitím se několikrát objevuje motiv „svícení na cestu“ jako symbol podpory, pomoci i jakési úcty. Ten, kdo druhému svítí na cestu, je pro něj vždycky důležitý. „Vždyť já ti na cestu posvítím loučí / a odvedu hady od těch míst,“ zpívá se v textu Krajiny šera, méně pokorně pak v písni V pořádku: „Kdo ti posvítí na cestu / to už si vyřeš sám / lásko…“
Muž v životě ženy zpravidla nebývá jeden. Objevují se „přátelé z mládí“, ztroskotavší ženáči, kteří si zčistajasna vzpomněli na svou někdejší lásku. Ta se s nimi ale jaksepatří vypořádá: „Proč mi brečíš na rameni, proklatej hade? … Co ode mě čekáš / snad ne pochopení? / Hledáš ho na blbym místě / tady teda není.“ Přicházejí také ďábelská pokušení v úsilí doplnit harmonický vztah na vzrušující, avšak nebezpečný trojúhelník. I tomu se žena vší silou brání: „Jdi k čertu nech mě žít / v řadách ředkviček / hlídat rajčata zda / pnou se správně u tyček / odstup satane z mýho života / dokud má horečka je jenom / zvýšená teplota.“ (píseň Krupobití)

Přízeň ústní lidové slovesnosti Sestry projevují několika způsoby. Nevyhýbají se nazpívání celé lidové písně (Když jsem byla panenků – správněji „panenkú“, ale respektujme daný způsob psaní), častěji přebíráním některých motivů, které jsou často zároveň motivy přírodními: cyklické střídání ročních dob, stromy a květiny, zvířata, slunce, voda. V mnoha lidovkách se objevuje například právě studánka jako symbol čistoty a zdroj této cenné, pro život nepostradatelné tekutiny. Ve stejnojmenné písni Sester Steinových navíc studánka poskytuje útočiště, stává se neměnnou hodnotou, která vzdoruje času. („Ty studánko / z tebe se napiju / chladný vody / čistý vody / hebký vody a možná ožiju / budu šťastná / jako jsem byla / když jsem byla ještě dítě…“)
Z textů mnoha písní přeběhne mráz po zádech. Jako když v ruských pohádkách prosvěcují temnotu u čarodějnické chaloupky lebky napíchané na plotě, syčí tu had a opodál sviští baba Jaga v hmoždíři. Podobnost není náhodná, Sestry Steinovy hojně čerpají nejen z písní, ale i z lidových pověstí, pohádek a strašidelných příběhů. Jen motiv hada jako symbolu nebezpečí a zla se objevuje několikrát – viz např. ukázky již výše zmíněné. Důležitou roli hraje také třeba magie půlnoci nebo čin „uhranutí“, jenž se stává působivou metaforou: „Kdo mě to jen uhranul / snad v lese vlci o půlnoci / co jim ve tmě svítěj oči / Kdo mě to jen uhranul / snad hejkal ten co vypadá jak koště březový / … snad ježibaba co tygrovi říká / koči koči koči / Kdo mě to jen uhranul / jistě dneska klidně spí.“
Sestry přebírají nejen motivy, ale i celé postupy užívané v lidové slovesnosti včetně mnohdy krutých point. Takto je vystavěna například Balada, pojednávající o tom, jak tři mládenci chodili za jednou dívkou. Nejdřív se pro ni pobili, pak se na ni smluvili netušíce, jaký osud je stihne… „Plameny jí z temnejch očí vyšlehly / mládence od hlavy k patě sežehly / a když jim ta holka hroby kopala / nemluvila jen zpívala tralala.“ (Poslední verš je coby refrén obsažen i v předcházejících slokách.) Podobně část písně Myši parafrázuje lidovou ukolébavku: „Spinkej hajej spinkej / lednovej dni bílej / kolíbám tě / zaklínám tě…“
Jako protiklad k těmto tradičním motivům a postupům najdeme i prvky odkazující k reálné současnosti. Antrax v písni Vlci, sousedka, která „našla Ježíše v lavoru s Jarem“ (ironický komentář k předvánočnímu úklidu v písni Advent) a především celá píseň Bez adresy, vyjadřující touhu městského člověka po úniku: „Až splnim všechny úkoly / odsloužim si ňákej přesčas / vyplnim všechny dotazníky / odvedu děti do školy … pak se ztratím / beze jména bez adresy / samý ticho samý lesy // Proč mě hledáš, pane šéf? / stejně ztratila jsem řeč / byla jsem tvá pravá ruka / teď mám v pravý ruce meč / levou držím na tlačítku / escape navěky…“ Poloha zpěvaček protestsongů není pro Steinovy zrovna typická, Bez adresy však lze považovat za regulérní protest proti hektickému způsobu života soudobé civilizace a vyhlášení pomyslného boje těm, kdo jej ztělesňují.

Na adresu Sester Steinových se společně s přívlastky „feministický“ či „emancipovaný“ občas objevují výtky, že ve svých písních příliš straní ženám. Asi nejprůkaznější je v tomto směru až manifestačně pojatý Můj tanec: „Nesnášim párový tance / nesnášim pracky co chtěly by mě držet / nesnášim předepsaný kroky / můj tanec je ladnej jak elektrický šoky … Jsem učitelka tance / když dojdeš k zadní brance / tak vytančim ti duši z těla / vytančim ti duši z těla.“
Na druhou stranu většina recenzentů (mužů) zároveň hodnotí počiny Sester velmi vysoko nad průměr, evidentně je tedy necítí jako nactiutrhání či diskriminaci. Pravdou zůstává, že postava muže je u Steinových vždy tím, kdo to všechno spískal. A žena, ať plačící, či vysmívající se, teprve reaguje na jeho jednání. Překvapením pro mnohé tedy může být skladba Svatební z nové desky Jen děcko se bojí (2006). Nejenže Sestry sáhly po ostrém instrumentálním doprovodu (a elektrická kytara prý Lucii velmi slušela), ale nazpívaly na něj mimořádně nesmlouvavý text, tentokrát ryze antifeministický: „Budu tě líbat a budu ti lhát / budu tě hladit a budu tě štvát / zazpívám zatančím rolničky zachřestí / jednou jsi slepej a to je tvý neštěstí // Z mozku ti ušlehám šlehačku šlehačku / tvou duši prodám na jarmarku za kačku… Polibky višňový / úsměv jak marcipán / sto druhů cukroví / na mě jsi malej pán // …S láskou velkou / nehynoucí / vzpomeneš si na ty časy / kdy jsi bejval sám jak v plotě kůl!“ V bookletu alba je k textu připojena ilustrace Terezy Říčanové, znázorňující vyděšeného pána v obklíčení dvou fúrií, z nichž jedna se na něj sápe a druhá mu kvedlá v hlavě ručním šlehačem. Sestry vysvětlily vznik této písně jednoduše: „Neděláme si iluze o ženách… Jsme taky pěkný mrchy!“ Pokud tedy někdo chápal dosavadní tvorbu Sester jako nevyrovnanou a vůči mužům nespravedlivou, touto písní se dočkal rázné satisfakce.

Jedna z nejstarších a nejkrásnějších písní dvojice – Poklad – vyšla na pradávné demonahrávce a teď poprvé na oficiálním nosiči. Začíná známě: „Věřím v jednoho Boha“, ale pokračuje štajnovsky poťouchle „…i když nevím v kterym mraku se teď ukrývá“. Podobně Sestry věří „na poklad co nekončí / v hnízdě ňáký straky“, protože vědí, že ten svůj mají uložen v nebi. Ale než tam dojdou, na cestu si prosí: „Dejte mi obložený chleby“. Kontrast „vysokého“ a „nízkého“ a absence jakéhokoli patosu vracejí otázku víry zpět tam, odkud vzešla – na zem, k člověku. Křesťanské hudební skupiny a písničkáři bohužel často podléhají představě či obavě, že o tak vážné věci, jako je víra, se nežertuje. Někomu by opravdu spojení pokladu v nebi a obložených chlebů mohlo připadat kacířské, nemusíme to však považovat za zesměšnění, naopak za obraz upřímného a nepředstíraného prožitku víry.
Stejně tak není pro křesťanské kapely právě typické, aby světily sváteční den slovy: „Nedělní stromy jsou jiný / větve maj´ o kousek vejš / nedělní ptáci jim zpívaj ty cajdáky / z kostelních zpěvníků“. Píseň Neděle ovšem rozhodně nemá v úmyslu samoúčelně provokovat, její smysl tkví jinde. Vztah Sester Steinových k Bohu je velmi otevřený a přímočarý a jak říkává mladší Lucie, příčí se jí „takový to sladký pojetí zbožnosti“. Většina z nás, věřících i ateistů, by se asi zdráhala označit kostelní píseň za cajdák, i kdybychom si to ve skrytu duše mysleli, ale na druhou stranu sváteční den taky nijak zvlášť nesvětíme, zatímco Sestry Steinovy bez okolků vyjádří, co si myslí, aniž by tím utrpělo jejich vidění neděle jako výjimečného dne. V neděli i všední věci získávají nový rozměr a jak to ostatně stojí už v Bibli, člověk má zanechat práce a odpočívat: „Tak nechte mě v neděli sedět / kašlu vám na žehlení / dneska jsem sestra slunce…“ Jestliže v další sloce zpívají „nedělní cigáro neškodí / ať si mě varuje kdo chce“, nejde tu o navlhlý laciný tabáček a la Chinaski a už vůbec ne o propagaci kouření, ale znovu o zdůraznění výjimečnosti nedělního okamžiku.
Postava Boha je tu nápadněji, tu skrytěji přítomna v řadě dalších skladeb („S tebou nemusim se bát / v tý temný temný chodbě“, „Zásadovej pastýř hlídá stádo nezvedený“ apod.). Specifickou povahu má píseň Ach jak jsi krásný: „Ach jak jsi krásný můj milý / vlasy máš divoký jak tlupa Masajů / sedni si ke mně můj milý / sedni si blíž ať tu vůni nasaju … Ach jak jsi krásný můj milý / ruce máš zvrásněný jak borovice kmen…“ Udivený posluchač marně hledá nějakou ironii proti mužskému plemeni, vše je tentokrát míněno zcela vážně. Text tematicky i formou odkazuje k biblické Písni písní a stejně jako u ní zde můžeme odhalit druhou rovinou, alegorickou, která pomocí slov lásky pozemské vypovídá o lásce člověka k Bohu.
Křesťanská víra se projevuje rovněž ve vztahu ke smrti. Steinovy se jí nebojí. Chápou ji jako výzvu („Tu vyzývavou píseň / co provokuje k boji / o tom že čas se krátí / a jen děcko se bojí…“ ) a vědí, že jí nic nekončí. Až přijde, půjdou s ní, „sklidí svý ovoce do starejch košů“ a přijmou ji s klidem a vyrovnaností: „Jak pírko havraní se snesu na štěrkovou cestu / nikdo mě nikdo mě neuslyší / nikdo mě neprohlásí za děvku za nevěstu / jen se vmísim do šelestu suchý trávy na stráni…“ Píseň Sklidim svý ovoce je plná nádherných obrazů a lze-li vůbec písničku o smrti označit za krásnou, pak si to bezesporu zaslouží právě ona.

Téma svobody a volnosti patří ve folku k velmi častým a i ve spojitosti se Sestrami Steinovými jsme se jej už dotkli v písni Bez adresy. Podobně manifestační, i když v opačném duchu, je skladba Volná jako pták. Obecně bývá svoboda považována za hodnotu jednoznačně pozitivní, svrchovanou a nedotknutelnou. Novátorství Steinových spočívá v tom, že poprvé upozorňují na odvrácenou stranu svobody. „Až ztratím toho chlapa co po nocích mě hřeje / až uteče mi dítě co se do očí mi směje / budu volná jako pták / a dobře mi tak,“ shrnují lakonicky. Chceme-li žít v lidské společnosti, vždy musíme část své svobody obětovat ve prospěch druhého. Absolutní svobody individua dosáhnout nelze, i když se představy o tom tak hezky poslouchají. „Svoboda je berla pro chudý / ta zbyde každýmu / kdo si všechno zničí,“ glosují zpěvačky výstižně. I když se tato slova týkají primárně rodinných a partnerských vztahů, lze jim přičíst i vyšší obecně společenskou platnost.
To se týká svobody vnější. Zachovat si svobodu vnitřní je však nejen reálné, ale dokonce velmi důležité. O tom se zpívá v pomalé a lyrické Řeko mojí duše. Řeka – duše je zrádná, boří domy a vyvrací stromy, ale nechat ji spoutat „krunýřem z betonu“ dost dobře nejde, a tak se Steinovy v závěru ptají – „kolik domů ještě / řeko mojí duše / pro tebe pobořím?“

Název Sestry Steinovy asociuje pojmenování několika dalších hudebních těles a přímo svádí k úvahám a porovnáním. Sestry Havelkovy, Tři sestry, Rammstein… Domnívám se, že nepozorný příznivce kterékoli z těchto vzájemně nesourodých formací, jenž by náhodně zabloudil na koncert Steinových a zůstal, by neodešel zklamán. Našel by šarm a noblesu Havelkových, smysl pro humor Tří sester i dravost a energii německých rockerů. Prostořeké punkerky bez číra, křesťanky bez patosu, milující manželky a starostlivé matky. Natolik žánrově košaté hudebnice, že o nich píše časopis Folk & Country i Rock & Pop a snesou je posluchači alternativního Radia 1 stejně jako křesťanského Radia Proglas.
„Důležité věci se nedají zformulovat - jakmile je vyslovíte, už to není celá pravda,“ přemítala kdysi Karolina Kamberská o okolnostech zrodu svých textů. Zachytit ty prchavé, avšak podstatné věci formou básnických obrazů vidí jako snazší a nakonec mnohem sdělnější, než pokoušet se o to pomocí běžného jazyka. Shrnula tím možná mimoděk celou funkci krásného písemnictví: Popsat těžko popsatelné, zhmotnit nehmotné. Proto vzniká poezie a proto vznikají i písničky Sester Steinových.

Zuzana Zemanová