Rebelky s příčinou (Karolina a David Hrbkovi, rozhovor vyšel v Reflexu v listopadu 2001)

Sestry Steinovy. Dvě vdovy, nebo dvě staré panny. Nebo obojí: jedna vdova, druhá stará panna. V anglickém parku krmí na lavičce holuby a jedna bez druhé neudělá krok. Tak takhle nějak jsme si Sestry Steinovy představovali podle karikatury na obalu jejich demokazety. Když jsme si ji ale pustili, všechny naše představy vzaly za své. Sestry Steinovy jsou opravdové sestry Karolina (29) a Lucie (24). Od samého začátku je jejich hudební výraz nezaměnitelný. Tak jako hned napoprvé poznáte melodiku bratří Ebenů, tak poznáte, že vám hrají Sestry Steinovy. A nepřeslechnete velmi chytré texty. Právě jim vyšlo první CD Lilie polní. Jejich písně se nám líbily tak, že jsme za nimi jeli na jejich koncert z Olomouce až do Lipnice nad Sázavou. A po něm udělali tento rozhovor.

Sestry Steinovy je vaše pravé příjmení?

Karolina: To je takový zfalšovaný pravý jméno. Správně se jmenujeme Steinhauserovy, což nikdo neuměl ani přečíst ani napsat, tak jsme to zkrátily na Steinovy. Navíc já už se stejně jmenuju jinak.

Jak dlouho hrajete?

Karolina:Jako Sestry Steinovy asi dva roky. Jinak samozřejmě odmala, jsme muzikální rodina. Kdysi v Děčíně jsme hrály s různejma kapelama. Jenže pak jsme odešly do Prahy, studovaly, já jsem se vdala, odstěhovala se s dětma na venkov do starýho baráku, takže muzika šla na dlouho stranou. Pak jsme začaly hrát takhle ve dvou. Je to hrozná pohoda, protože muziku cejtíme stejně.

Lucie: Karolina napíše text a melodii. Jednou za čas se sejdeme u ní, ona mi to zahraje dvakrát třikrát a já už rovnou začínám vymejšlet svoji kytaru a druhej hlas. A z devadesáti procent se nám to tak už líbí, a jdem třeba hrabat listí.

Karolina (k Lucii): Vlastně, když tak nad tim přemejšlim, tak mám pocit, že některý písničky cejtíš ještě víc minimalisticky než já. Nejradši bys je nechala v tý nejčistší podobě. - Lucka taky víc poslouchá alternativní muziku.

Lucie: To slyším poprvý, že poslouchám alternativní muziku. To sis teď vymyslela.

Co na tvoje texty, Karolino, říká tvůj manžel?

Karolina: No, chudáček, trpí jako zvíře. Všichni si myslej, že ty nejvíc naštvaný texty jsou o něm. ("proč mi brečíš na rameni, proklatej hade)

Máš na mysli vždycky někoho konkrétního?

Karolina: Písničky o lidech jsou tam asi čtyři, teda dost velká menšina. Zajímavý je, že lidem, o kterejch ty písničky jsou, se líbí, aniž by sami tušili, že je to o nich. Říkaj: "ta je teda přesná", ale copak jim můžu říct "taky je o tobě, holoubku"? Škoda.

Na vašem cédéčku není ani jedna milostná písnička.

Karolina: Ale jo, jedna tam je. Budu tvoje síla se jmenuje.

Lucie: Hodně lidí ji chápe jako křesťanskou píseň.

Karolina: Ne, to je o mym muži. Je o tom, že chlap vůbec nemusí bejt furt silnej.

Přesto je z vašich písní zjevné, že si potřebujete právě svůj vztah k víře ujasňovat.

Karolina: To je třeba Lilie polní ("proč se ptáš na věci, který ti nikdy nevysvětlim, na všechno nejsou argumenty, na všechno není logika"). Člověk by to chtěl mít vyřešený, jenže ono to nejde. Já hrozně potřebuju k životu víru, jenže se s tím pořád peru. Ten církevní jazyk mi zní jako fráze na frázi, někdy si říkám, že tomu snad ani sami nemůžou věřit. Ale jindy jdu do kostela a mám pocit, že se se mnou vznáší svět... A tak je to furt.

Prošly jste nějakým kostelním společenstvím?

Lucie: Já ve škole ve Svatém Janu, která je zřizovaná arcibiskupstvím. Na jednu stranu se mi hodně líbilo, že tam byl čilej duchovní život, ale na druhou stranu mi nikdy nesedlo takový to sladký pojetí zbožnosti. Pamatuju si na otázku, jestli si myslím, že by si Pán Ježíš zapálil cigaretu.

Slyšeli jsme názor, že vaše písničky jsou hodně ženské. Jste s takovým hodnocením spokojené?

Karolina: Možná jsem s tím souhlasila před dvěma lety, dneska z toho takovej pocit nemám. To je zajímavý. Na koncertech se koukáte na lidi, a často vidíte, že ženskejm tečou slzy, což je nádhera, znamená to, že ta písnička je pravdivá a má sílu… Ale kompakt si po koncertě koupěj většinou chlapi. Jsou víc rozhazovačný…

Lucie: Ale fakt je ten, že ta poetika je asi hodně ženská. I když se hrozně bráníme takovýmu tomu dělení, že co je citový, to je ženský, a co je racionální, to je mužský.

To je blbost. Znám řadu dvojic, kde je to přesně naopak.

Na pódiu působíte vesele a bezprostředně, ale některé písně jsou dost depresivní…

Karolina: Ty písničky jsou vždycky vyjádřením chvilkový nálady, že jo. My jsme většinou vysmátý, ale občas do toho člověk zabředne, a pak napíše písničku jako je Míň než já. Já mám dvě děti a představu, že máma by měla pořád usměvavá a dětem tvořit krásnej domov, buchty na stole a muškáty v okně… Jenže letos na jaře jsem měla období, kdy jsem je furt jen odháněla, ať mi daj pokoj, byla jsem smutná a přitom jsem viděla, že tou mojí depresí trpěj právě oni, to je hroznej pocit. Řikáte si: všechno dělám špatně, měla bych se jít zakopat sto metrů do země...

Už se vám stalo, že jste nějakou svou písničku nemohly zpívat, protože vám to nový kontext nedovolil?

Karolina: Já mám písničku, kterou jsem napsala krátce po tom, co se mi narodilo první dítě. Tu nezná ani Lucka. Mám ji pořád doma v šuplíku a nejsem schopná ji dodneška zpívat.

O čem je?

Karolina: O tom, jak člověk ztrácí sílu a má pocit, že umře. Podobně tomu bylo s písničkou Hukot hory. Tu jsem napsala kdysi na jedný chalupě v Krkonoších na takovym opuštěnym místě. Byla to hrozně silná chvíle. ("hukot hory byl pořád blíž a teď ho slyšim za náma") Půl roku poté se v Tatrách zabil náš dobrej kamarád a kmotr mýho synka a mě najednou došlo, že to ta písnička jakoby předznamenala. Dva roky jsem jí nemohla zpívat. Teď už ji zpíváme a nahrály jsme ji i na desku.

Jste perfekcionistky?

Karolina: Nesnášíme perfekcionismus.

Lucie: A to bych řekla, že je z našich písní patrný.

Karolina: Zvlášť z našeho pódiovýho projevu.

Ale asi vám záleží na tom, jak vaše písně vyzní?

Lucie: Na koncertě je nejdůležitější, aby vyznělo, co tou písničkou chceme říct, a ne, jestli tam perfektně zahrajeme vyhrávku.

Karolina: A taky jsme zjistily, že když se netrefíme na ten správnej pražec, publikum nám to bez problému odpustí. A muzikanti si myslej, že to bylo naschvál, protože jsme děsně originální.

Lucie: A my je v tom podporujeme a tváříme se, že zrovna tuhle úžasnou disharmonii sme skládaly a nacvičovaly fakt strašně dlouho.

V jedné vaší písničce se zpívá: "teplá deka hřeje víc než tvoje důležitý kecy". Jakoby už slovo samo člověka svazovalo a překáželo.

Karolina: To je ten problém, proč se mi špatně mluví o mejch textech. V tom textu to totiž člověk zformuluje nějakým básnickým jazykem. A tím pádem líp, ono se to často nedá říct jinak než takhle. Nakonec má vždycky ta písnička mnohem širší význam, než jsou ty konkrétní okolnosti, za kterých vznikla. To vidím jasně, když mi někdo říká, v čem ho některá písnička "dostala", často je to i pro mě novej úhel pohledu, a taky správnej. To konkrétní slovo jako by bylo jen na povrchu, důležitý je to, co je pod ním. Na to člověk nesmí vnímat slova otrocky - a většina lidí, jak už jsme stačily zjistit, to chápe.

Možná je to důkaz, že tvorba převyšuje autora.

Karolina: Snad, bylo by dobrý, kdyby to tak bylo. Je to taky důvod, proč se vždycky znovu odvážíme hrát před lidma - ten pocit, že ta písnička není jen o nás.

Co jste zpívaly v pubertě?

Karolina: Vzpomínám na to docela s láskou. Byly to takový naivní dívčí písničky, ale měly svůj půvab. Taky byly hodně o tom, jak svět člověka nutí dodržovat tisíc pravidel, aby se nevymykal. A že přitom ty důležitý, hluboký věci zůstávaj stranou. Tenkrát jsem to cejtila jako hroznej boj, zachovat si svobodu proti všem těm tlakům. I dneska je to občas těžký, uháiit si cestu, která je v něčem neobvyklá. Ale je to nutný!

Vypadá to, že jste pěkný rebelky.

Lucie:Jasně, ovšem rebelky s příčinou.

Karolina a David Hrbkovi

ovy, nebo dvě staré panny. Nebo obojí: jedna vdova, druhá stará panna. V anglickém parku krmí na lavičce holuby a jedna bez druhé neudělá krok. Tak takhle nějak jsme si Sestry Steinovy představovali podle karikatury na obalu jejich demokazety. Když jsme si ji ale pustili, všechny naše představy vzaly za své. Sestry Steinovy jsou opravdové sestry Karolina (29) a Lucie (24). Od samého začátku je jejich hudební výraz nezaměnitelný. Tak jako hned napoprvé poznáte melodiku bratří Ebenů, tak poznáte, že vám hrají Sestry Steinovy. A nepřeslechnete velmi chytré texty. Právě jim vyšlo první CD Lilie polní. Jejich písně se nám líbily tak, že jsme za nimi jeli na jejich koncert z Olomouce až do Lipnice nad Sázavou. A po něm udělali tento rozhovor.

Sestry Steinovy je vaše pravé příjmení?

Karolina: To je takový zfalšovaný pravý jméno. Správně se jmenujeme Steinhauserovy, což nikdo neuměl ani přečíst ani napsat, tak jsme to zkrátily na Steinovy. Navíc já už se stejně jmenuju jinak.

Jak dlouho hrajete?

Karolina:Jako Sestry Steinovy asi dva roky. Jinak samozřejmě odmala, jsme muzikální rodina. Kdysi v Děčíně jsme hrály s různejma kapelama. Jenže pak jsme odešly do Prahy, studovaly, já jsem se vdala, odstěhovala se s dětma na venkov do starýho baráku, takže muzika šla na dlouho stranou. Pak jsme začaly hrát takhle ve dvou. Je to hrozná pohoda, protože muziku cejtíme stejně.

Lucie: Karolina napíše text a melodii. Jednou za čas se sejdeme u ní, ona mi to zahraje dvakrát třikrát a já už rovnou začínám vymejšlet svoji kytaru a druhej hlas. A z devadesáti procent se nám to tak už líbí, a jdem třeba hrabat listí.

Karolina (k Lucii): Vlastně, když tak nad tim přemejšlim, tak mám pocit, že některý písničky cejtíš ještě víc minimalisticky než já. Nejradši bys je nechala v tý nejčistší podobě. - Lucka taky víc poslouchá alternativní muziku.

Lucie: To slyším poprvý, že poslouchám alternativní muziku. To sis teď vymyslela.

Co na tvoje texty, Karolino, říká tvůj manžel?

Karolina: No, chudáček, trpí jako zvíře. Všichni si myslej, že ty nejvíc naštvaný texty jsou o něm. ("proč mi brečíš na rameni, proklatej hade)

Máš na mysli vždycky někoho konkrétního?

Karolina: Písničky o lidech jsou tam asi čtyři, teda dost velká menšina. Zajímavý je, že lidem, o kterejch ty písničky jsou, se líbí, aniž by sami tušili, že je to o nich. Říkaj: "ta je teda přesná", ale copak jim můžu říct "taky je o tobě, holoubku"? Škoda.

Na vašem cédéčku není ani jedna milostná písnička.

Karolina: Ale jo, jedna tam je. Budu tvoje síla se jmenuje.

Lucie: Hodně lidí ji chápe jako křesťanskou píseň.

Karolina: Ne, to je o mym muži. Je o tom, že chlap vůbec nemusí bejt furt silnej.

Přesto je z vašich písní zjevné, že si potřebujete právě svůj vztah k víře ujasňovat.

Karolina: To je třeba Lilie polní ("proč se ptáš na věci, který ti nikdy nevysvětlim, na všechno nejsou argumenty, na všechno není logika"). Člověk by to chtěl mít vyřešený, jenže ono to nejde. Já hrozně potřebuju k životu víru, jenže se s tím pořád peru. Ten církevní jazyk mi zní jako fráze na frázi, někdy si říkám, že tomu snad ani sami nemůžou věřit. Ale jindy jdu do kostela a mám pocit, že se se mnou vznáší svět... A tak je to furt.

Prošly jste nějakým kostelním společenstvím?

Lucie: Já ve škole ve Svatém Janu, která je zřizovaná arcibiskupstvím. Na jednu stranu se mi hodně líbilo, že tam byl čilej duchovní život, ale na druhou stranu mi nikdy nesedlo takový to sladký pojetí zbožnosti. Pamatuju si na otázku, jestli si myslím, že by si Pán Ježíš zapálil cigaretu.

Slyšeli jsme názor, že vaše písničky jsou hodně ženské. Jste s takovým hodnocením spokojené?

Karolina: Možná jsem s tím souhlasila před dvěma lety, dneska z toho takovej pocit nemám. To je zajímavý. Na koncertech se koukáte na lidi, a často vidíte, že ženskejm tečou slzy, což je nádhera, znamená to, že ta písnička je pravdivá a má sílu… Ale kompakt si po koncertě koupěj většinou chlapi. Jsou víc rozhazovačný…

Lucie: Ale fakt je ten, že ta poetika je asi hodně ženská. I když se hrozně bráníme takovýmu tomu dělení, že co je citový, to je ženský, a co je racionální, to je mužský.

To je blbost. Znám řadu dvojic, kde je to přesně naopak.

Na pódiu působíte vesele a bezprostředně, ale některé písně jsou dost depresivní…

Karolina: Ty písničky jsou vždycky vyjádřením chvilkový nálady, že jo. My jsme většinou vysmátý, ale občas do toho člověk zabředne, a pak napíše písničku jako je Míň než já. Já mám dvě děti a představu, že máma by měla pořád usměvavá a dětem tvořit krásnej domov, buchty na stole a muškáty v okně… Jenže letos na jaře jsem měla období, kdy jsem je furt jen odháněla, ať mi daj pokoj, byla jsem smutná a přitom jsem viděla, že tou mojí depresí trpěj právě oni, to je hroznej pocit. Řikáte si: všechno dělám špatně, měla bych se jít zakopat sto metrů do země...

Už se vám stalo, že jste nějakou svou písničku nemohly zpívat, protože vám to nový kontext nedovolil?

Karolina: Já mám písničku, kterou jsem napsala krátce po tom, co se mi narodilo první dítě. Tu nezná ani Lucka. Mám ji pořád doma v šuplíku a nejsem schopná ji dodneška zpívat.

O čem je?

Karolina: O tom, jak člověk ztrácí sílu a má pocit, že umře. Podobně tomu bylo s písničkou Hukot hory. Tu jsem napsala kdysi na jedný chalupě v Krkonoších na takovym opuštěnym místě. Byla to hrozně silná chvíle. ("hukot hory byl pořád blíž a teď ho slyšim za náma") Půl roku poté se v Tatrách zabil náš dobrej kamarád a kmotr mýho synka a mě najednou došlo, že to ta písnička jakoby předznamenala. Dva roky jsem jí nemohla zpívat. Teď už ji zpíváme a nahrály jsme ji i na desku.

Jste perfekcionistky?

Karolina: Nesnášíme perfekcionismus.

Lucie: A to bych řekla, že je z našich písní patrný.

Karolina: Zvlášť z našeho pódiovýho projevu.

Ale asi vám záleží na tom, jak vaše písně vyzní?

Lucie: Na koncertě je nejdůležitější, aby vyznělo, co tou písničkou chceme říct, a ne, jestli tam perfektně zahrajeme vyhrávku.

Karolina: A taky jsme zjistily, že když se netrefíme na ten správnej pražec, publikum nám to bez problému odpustí. A muzikanti si myslej, že to bylo naschvál, protože jsme děsně originální.

Lucie: A my je v tom podporujeme a tváříme se, že zrovna tuhle úžasnou disharmonii sme skládaly a nacvičovaly fakt strašně dlouho.

V jedné vaší písničce se zpívá: "teplá deka hřeje víc než tvoje důležitý kecy". Jakoby už slovo samo člověka svazovalo a překáželo.

Karolina: To je ten problém, proč se mi špatně mluví o mejch textech. V tom textu to totiž člověk zformuluje nějakým básnickým jazykem. A tím pádem líp, ono se to často nedá říct jinak než takhle. Nakonec má vždycky ta písnička mnohem širší význam, než jsou ty konkrétní okolnosti, za kterých vznikla. To vidím jasně, když mi někdo říká, v čem ho některá písnička "dostala", často je to i pro mě novej úhel pohledu, a taky správnej. To konkrétní slovo jako by bylo jen na povrchu, důležitý je to, co je pod ním. Na to člověk nesmí vnímat slova otrocky - a většina lidí, jak už jsme stačily zjistit, to chápe.

Možná je to důkaz, že tvorba převyšuje autora.

Karolina: Snad, bylo by dobrý, kdyby to tak bylo. Je to taky důvod, proč se vždycky znovu odvážíme hrát před lidma - ten pocit, že ta písnička není jen o nás.

Co jste zpívaly v pubertě?

Karolina: Vzpomínám na to docela s láskou. Byly to takový naivní dívčí písničky, ale měly svůj půvab. Taky byly hodně o tom, jak svět člověka nutí dodržovat tisíc pravidel, aby se nevymykal. A že přitom ty důležitý, hluboký věci zůstávaj stranou. Tenkrát jsem to cejtila jako hroznej boj, zachovat si svobodu proti všem těm tlakům. I dneska je to občas těžký, uháiit si cestu, která je v něčem neobvyklá. Ale je to nutný!

Vypadá to, že jste pěkný rebelky.

Lucie:Jasně, ovšem rebelky s příčinou.

Karolina a David Hrbkovi