Milan Tesař, Milan Tesař, web Radia Proglas
“První skladba, Řeko mojí duše, začíná jako líbivá balada. O tom, že nejde o žádnou selanku, vás přesvědčí až slova,
která Karolína zpívá: “Domy na spadnutí / stromy k poražení / to je tvoje dílo / samý pustošení / Co jsi asi chtěla / vodo
nejhlubší? / Snad jsem rozuměla / dneska netuším / kde je tvoje moře / kolik domů ještě / řeko mojí duše / pro tebe
pobořím.“ Když se necelou minutu před koncem přidá Lucie a sestry píseň zpívají jako kánon, nabývá text na
naléhavosti. Po dramatické lyrice v první písni nabízí skladba druhá, Balada, ještě dramatičtější epiku. Text opravdu
připomíná lidovou baladu, ctí gramatické rýmy, jak je v lidových písních zvykem. Sestry se nesnaží o žádné o žádné
kudrlinky: způsob zpěvu (sólo má tentokrát Lucie), hra na kytary (důraz na “tlusté“ struny) i další výrazové prostředky
(skřeky jako od Ivy Bittové) korespondují s textem, ve kterém se holka, která “nemluvila, jen zpívala tralala“, vypořádá s
mládenci, kteří se “na ni mizerové smluvili“. Sežehne je způsobem, jako by to ve skutečnosti byla nějaká příšera z
filmové sci-fi. A vy potom nevíte, které straně sporu vlastně fandit“ Třetí a nejrychlejší píseň, Bez adresy, je opět spíše
osobní výpovědi než příběhem: “Byla jsem tvá pravá ruka / teď mám v pravý ruce meč / levou držím na tlačítku / escape
navěky / Dali jste mi tolik šancí / samý lesklý převleky / Teď se ztratím / beze jména, bez adresy / samý ticho, samý lesy.“
Myslím, že tato ukázka z textu stačí k tomu, aby si člověk, který se se Sestrami Steinovými ještě nesetkal, uvědomil, že má
co dělat s opravdovými osobnostmi písničkářského žánru. S osobnostmi, které nepřináší každá nová sezóna.“ ZPĚT