Naše publikum, to je fakt radost

Sestry Steinovy nedávno vydaly odborníky opět velmi ceněnou desku Jen děcko se bojí, na nezájem publika si nemohou stěžovat, hrají na "elitních" akcích typu předávání cen Magnesia litera v televizi, nebo křtu sbírky milostné korespondence T. G. Masaryka Dopisy Oldře. Ale taky třeba v kostarickém "národním divadle". A jelikož obsáhlejší rozhovor s Karolinou Kamberskou (K) a Lucií Steinhauserovou (L) vyšel v F&C naposledy na počátku jejich kariéry, je ten pravý čas si trochu popovídat. Třeba i o elektronice v hudbě, feminismu, nebo o tom, že v životě přece taky nic nezačíná největší peckou.

Chtěl bych začít rozhovor nějak stejně originálně jako začíná nová deska Jen děcko se bojí, ale nic mě nenapadá. Třetí album Sester Steinových totiž otevírá krásná a tichá a capella zpívaná píseň Myši. Nezvyklý začátek desky, je to docela odvážné. Proč jste vlastně nedaly, jak se to dělává, na úvod desky některou ze dvou jasně hitových písní, které po ní následují?
K: Připadalo mi že by to bylo hezký, začít desku tim škrábánim a ochraptělym probouzenim, takovou tou ranní nesmělostí... To je přece přirozenej začátek všeho. Doteď se nám to líbí a zahajujeme tak často i koncerty (pokud neni půlka sálu ožralá, pak je potřeba začít zhurta...). V životě přece taky nic nezačíná "největší peckou", je potřeba nejdřív protřít oči a rozkoukat se.
L: Já se teda musim přiznat, že jsem z toho měla trochu strach dávat Myši na začátek. Neni to přece jen typická štajnovina, tak jsme se trochu obávala, že když si to někdo, kdo nás nezná, pustí v krámě do uší, nemusí už pak třeba poslouchat dál. Ale teď jsem ráda, že to tam je.

Zastavme se ještě i u oněch následujících písní. "Jen děcko se bojí" je snad největší rockový hit, jaký jsem poslední dobou slyšel. Má to třeba nějaký ohlas v rádiových hitparádách těch „komerčnějších“ stanic, zaměřených na mladé posluchače?
K: Pokud vím, "Děcko" se pořád drží v první desítce Velký sedmy na Rádiu 1, což považujeme za zázrak – jsou tam s náma v tý první desítce samý módní kapely typu Extáze Sv. Terezy, Nihilistů, Vypsané fixy, Wohnoutů a tak, ale držíme se tam už 10 týdnů. Roztomilé. Nevím ovšem nakolik je R1 "komerční", ptáš-li se na tohle. Ovšem myslím že trocha komerce je zdravá, pokud se má rádio uživit... Pokud vím, daří se Děcku taky na Proglasu a bodovalo v Rádiu Akropolis, ale upřímně řečeno nemáme čas to sledovat, takže se to dozvídáme jen z náhodných esemesek našich kamarádů.

Obecně moc nejsem příznivcem několika verzí jedné písně na desce. Jenže právě u „Děcka“ mi přijde jako dobrý nápad zařadit i elektronickou verzi. A zjistil jsem, že ani jednu z nich nepovažuju za bonus, za nějakou méněcennou verzi. Máte nějaké ohlasy od posluchačů, že by se jim nějaká líbila výrazně více?
L: Čekaly jsme, že e-verze bude mít vyhraněné příznivce i odpůrce, ale překvapivě jsou ty reakce vesměs podobné jako ta tvoje, že lidi obě považují za rovnocenné. Například ve zmiňované hitparádě Radia 1 pouštěj střídavě obě dvě a počet hlasů se nijak výrazně nemění, ať je to ta nebo ona.
K: Fakt, oni to střídaj? To sem ani netušila.
L: Nevim, jestli to střídaj pravidelně, ale rozhodně mi někdo řikal, že tam slyšel i e-verzi.

Petr Linhart z Majerových brzdových tabulek mi řekl, že se opravdu diví, že dnešní folkaři (písničkáři) se pořádně nepouštějí do elektroniky. Že by to přeci bylo přirozené. Taky mám ten dojem. Jak je to vůbec s vašim vztahem k elektronice?
L: Já teda nemůžu říct obecně, že mám nebo nemám ráda elektronickou hudbu. Třeba taková ta monotónní psychedelická elektronika ve mně vyvolává pocit, že si půjdu každou chvíli hodit špagát na půdu. Na druhou stranu někde v klubu je to asi síla, teď myslim v pozitivnim slova smyslu. A pak je elektronika, která nás bere hodně. My jsme si někdy před rokem ulítly na Madonniný vynikající desce American Life. Lákalo nás vyzkoušet, jak by tenhle typ aranže slušel našim písničkám, tak jsme zadaly Děcko Amosovi (Jan Burian ml.) a myslim, že se mu to dost povedlo. Taky nás moc bavilo to do toho nazpívávat, takže je možný, že to nebyl poslední krok tímhle směrem…

Ještě zůstanu u Děcka. Koho napadl ten výrazný a působivý vokál? Tohle si každý zapamatuje a je to skvělé rozpoznávací znamení.
L: Jestli myslíš takový to kvílení v mezihrách, tak to napadlo mě, děkuji za poklonu, když mi Karolina Děcko poprvé zanotovala. Dokonce si i pamatuju, kde to bylo. Jezdíme každoročně v létě s dětma a našima rodičema na takový krásný místo v Českosaskym Švýcarsku, moc příjemná akce: houby, ostružiny, koupání v přehradě, vínko na terase…no, a my to pojímáme jako letní SSS – soustředění Sester Steinových.

Šokovalo nás, že dokonce i "Ach jak jsi krásný" někteří vnímaj jako drsnou ironii

Minulou desku vám produkoval Michal Němec a Můj tanec zvolil hudební server www. folkworld.de Můj tanec čtvrtou nejlepší evropskou deskou loňského roku. Proč jste se rozhodly nevyužít znovu služeb kapelníka Jablkoně?
L: My jsme byly se spoluprací s Michalem spokojený, ale když jsme připravovaly Děcko, měly jsme pocit, že máme vlastně poměrně jasnej náhled na to, jak by to mělo vypadat a že vlastně neni nutný do toho zatahovat někoho dalšího. Jen děcko se bojí! No a ohlasy na vlastní produkci jsou vesměs velmi pozitivní, takže jsme rády, že to klaplo a že to snad nebyla od nás tak velká nafoukanost.

Vaše písně jsou obvykle vážné, kdo vás zná osobně ovšem ví, že smysl pro humor vám opravdu nechybí. Punková Svatební je veselé „varování mladým mužům před neuváženým celoživotním závazkem“. Ovšem nestává se, že ji někdo vezme smrtelně vážně a zařadí si vás do škatulky: feministky nenávidící muže?
K: Dřív se stávalo že si někdo naše písničky vykládal takhle, třeba Vinná nevinná z předchozí desky spousta lidí vnímala jako feministickou ironii, což mě docela mrzelo. Ale ve Svatební se myslím nespletl nikdo, i když jsme se toho předem trochu bála. No, tahle zkušenost je prostě asi univerzální! Všichni víme, co jsme my baby zač.
L: Teda teď nás dost šokovalo, že dokonce i píseň Ach jak jsi krásný někdo vnímá jako drsnou ironii. Takový krásný vyznání lásky! No, shodly jsme se na tom, že je to asi tim, že máme takový ironický ksichty (škleb).

Tu nesvobodu, na kterou si furt stěžujeme, si děláme samy.

Když jsme u toho feminismu. V recenzi na serveru Musiczone, která se mi hodně líbila, napsal autor: „Zdravě sebevědomá ženská; zapomeňte na kecy o feministkách, říkám já.“ Vím, jak máte „rády“ dotazy typu: A to vám to partneři tolerují, že si lítáte někde za muzikou a nesedíte doma? Zajímavé je, že s tímhle dotazem obvykle přicházejí ženy. Čím to je?
K: Nojo. Už mě napadlo, že to čemu se říká feminismus není ani tolik boj s mužskou dominancí, jako s určitým typem ženské stádní kontroly. Myslim že žádnýho chlapa ještě nenapadlo, že by nám někdo měl "zakazovat" jezdit na koncerty. Naši chlapi to berou naprosto normálně – oni maj svou práci, my máme svou práci, navíc na volné noze, takže času na rodinu máme víc než dost – je to v pořádku. Pokud od někoho cítíme tlak "jste špatné matky a manželky, jezdíte pryč z domova", je to vždycky ženská. Smutný no – vypadá to, že tu nesvobodu, na kterou si furt stěžujeme, si děláme samy.
L: Já teda tohle vnímám trochu jinak. Mně to tak neirituje. Motivy těhle dotazů od ženskejch celkem chápu, cejtim to z velký části jako zvědavost, jak to u nás doma funguje (kdo hlídá atd., moje dcera je přece jen ještě mrně), ne nutně výtka. Nedávno jsem slyšela, jak se na totéž ptal Richard Krajčo kluků z -123 minut. („co na to říkají vaše ženy a přítelkyně, že jste tak často pryč?“) Ano, někdy tam člověk cejtí i lítost s kapkou závisti, ale ta musí někde pramenit, ne? Když někoho napadne se na to zeptat, tak to asi u něj doma nebo v jeho okolí takhle normálně nefunguje. A ani si vlastně nemyslim, že by se na to ptaly výhradně ženský, s takovym tim „a co na to ti vaši?“ se teda setkávám i u chlapů … Není to krásný, že si taky na něco jenom vzájemně nepřikyvujeme? Hurá!
K: Jen počkej!

Nemáme tendenci ulítávat na představě, že jsme "umělkyně"...

V té výše zmíněné recenzi také autor Tonda Kocábek tvrdí: Čiší z nich nechuť k hudbě pojaté jako "Umění". K chladnému perfekcionalismu, ale zároveň i naivitě a banalitám. Trefil se? Fakt nemáte chuť dělat Umění?

K: No to je jasný! My se hlavně fakt nebereme moc vážně. Každej kdo byl na našem koncertě ví, že si pořád děláme srandu na účet některých zvlášť tíživých poselství v našich textech... Já mám vždycky strach, když vidím jak se někdo na pódiu tváří jako mystik, nahlížející do hlubin Umění a Filozofie, kam ostatní nemůžou...

L: Počkej, ale zrovna tuhle nám někdo psal, že měl z koncertu dojem, že Karolína ví něco, co nikdo v sále neví a že nám to neprozradí i kdybychom se rozkrájeli, ale abychom na tom nebyli tak bídně, tak nám alespoň za pár šestáků dovolí poslechnout si pár písní.

K: Jo, to bylo v Brně v Pekárně. Měla jsem horečku a byla jsem dost mimo, takže jsem se asi tvářila hodně mysticky... (smích) No zkrátka, muzika pro nás neni ňáký životní poslání, děláme ji zhruba stejně, jako vaříme, kecáme s dětma a popíjíme po večerech a uklízíme po dopolednách. Takže nemáme tendenci ulítávat na představě, že jsme "umělkyně"...

Karolino, v anketě osobností v MF Dnes jsi na rozdíl od ostatních respondentů přiznala, že na Vánoce ráda konzumuješ, konkrétně vanilkové rohlíčky s bílým vínkem, zatímco ostatní tak tepali konzum, že se musel i ten papír nad sebou zamyslet. Tvůj názor byl natolik výjimečný a "normální", že o něm byl i komentář Bohumila Doležela v jednom z příštích vydání MFD. Tak mě napadlo, není v tomhle trochu i podstata úspěchu a sympatičnosti Steinovek? Že prostě zpíváte o "normálních" věcech, které určitě zažívají i jiní, a pochybnosti a bolesti obsažené v tvých textech znají i ti v hledišti?

K: Nevím, možná... Každopádně naše publikum, to je fakt radost, připadá mi že to souznění je fakt pravý a nefalšovaný. Ta vánoční anketa je krásnej příklad, přišla mi fakt spousta děkovných esemesek... (smích)

Někde jsem četl definici, že písničkář říká lépe to, co si jeho posluchači taky myslí, ale neumí to tak hezky říct nebo se bojí o tom mluvit. Když si vzpomenu na Honzu Nedvěda a další romantické folkaře (potažmo vánoční anketu v MFD), snažili se šířit lásku, pozitivní životní hodnoty a v podstatě posluchače vychovávat (ač se tím sami asi zrovna neřídili). Myslíš, že by písničkář měl lidi vést k "pozitivním životním hodnotám", že by je měl vychovávat?

K: Tyjo, no to v žádném případě, proč bych zrovna já měla někoho vychovávat? To je fakt šílená představa. Publikum se přece skládá z dospělých lidí! Spíš by mohli vést k pozitivním hodnotám oni mě... Osobně si myslím že pokud někdo cítí poslání být "guru hledajících", měl by sám nejdřív vyhledat psychoterapeuta.

Určitě svými texty a názory část svého publika ovlivňuješ. Cítíš v tomhle směru nějakou zodpovědnost?

K: Strašnou. Vím to, že řada lidí přemýšlí nad tím, co zpíváme. A já občas do těch textů promítám i pochybnosti a bezradnost, a moc nerada bych to na někoho přenášela. Ale moje zkušenost říká opak – ještě nám nikdo nenapsal, že kvůli našim písním musí brát antidepresiva, ale spousta lidí nám píše, že jim některá písnička nebo deska pomohla v těžký situaci. Takže důvěřuju naslepo a nebojím se.

Vraťme se ještě k CD. Poklad je jedna z vašich nejstarších písní. Jak se stalo, že se objevila až na třetím albu?
L: Odpověď je zcela prozaická: na předchozí desky se nám nepodařilo ji nazpívat tak, jak jsme si představovaly. Teď snad konečně jakž takž, ačkoliv náš zvukový mistr Vláďa Papež, který ji zná už od prvního demosnímku, pronesl něco ve smyslu, že ten mladý a nevinný pel už tam teda opravdu nedostaneme.

Řekněte mi, co je to ten maminkovský folk?
K: Tenhle výraz vznikne, když někdo opisuje recenzi na desku, kterou neslyšel – to je pak snadný se netrefit... Někdy v říjnu vyšla na nás recenze v Týdnu, kde Ondřej Štindl psal mimo jiné, že v některých našich písních je taková mateřská něha či co. Asi o týden později pak tu recenzi nějaký anonym opsal do Respektu a protože to nechtěl opsat doslova, trochu posunul význam, a vylezlo z toho že hrajeme maminkovský folk – že naše písně znějí jako když se maminka sklání nad kolébkou a zpívá ukolébavku... (směje se). Dodnes tím bavíme sebe i publikum na koncertech.

Ptám se proto, že jsem měl u minulých desek pocit, že přitahujete sice pochvalné, ale někdy i dost šílené recenze, třeba když Alex Švamberk prohlašoval, že vaše písně o víře jsou neprožité. Přičemž dost pochybuju, že vás zná natolik, že to může vědět. Naštve to hodně?
K: Tohle zrovna mě naštvalo dost. Vůbec mi nevadí když někomu nesedí naše hudba - myslim že každej má právo na to, aby se mu nelíbilo jak hrajeme na kytary, jak zpíváme, nebo aby ty texty považoval za nebetyčně blbé. Ale když má někdo pocit že vidí do mojí hlavy víc než já...? Chápeš, já se roky rvu s nějakým tématem, často i dost bolestivě, v lecčems to docela zásadně ovlivnilo muj život, a někdo kdo mě vůbec nezná s nadhledem napíše: "tohle neprožila"... Jo, mohla bych se tomu smát, vždyť je to směšný - ale bohužel mě to tenkrát fakt rozpálilo doběla. Šla jsem na hodně dlouhou procházku... Naštěstí pan Švamberk nám teď napsal krásnou recenzi na Děcko, takže už ho mám zase ráda. (smích)

Na křtu "Děcka" ve Švandově divadle jste hrály s muzikanty, kteří hostovali na desce a hodně jste si to pochvalovaly. Byly tyhle "skupinové Sestry Steinovy" jen výjimečným projektem nebo se třeba v budoucnu dočkáme rozšíření o další "sestry"?
L: Pochvalujeme si to vždycky, hodně nás s to s kapelou baví, ale nějaký stálý rozšíření neplánujeme. Je to takhle přece jen takový syrovější, sevřenější a to nám sedí... a taky je to samozřejmě nesmírně pohodlný, jedeme si v autíčku my dvě a naše dvě kytárky, nemusíme tahat žádný bicí, aparaturu, nemusíme nějak přehnaně zkoušet a tak dále. Taky si spolu nejlíp rozumíme, co se týče mimokoncertního programu, ty naše výlety ve dvou nám hodně vyhovujou, nevím, jestli by nám další členové tolerovali naše nákupy v shopping mallech atd. (smích). Ovšem uvažujeme, že bychom čas od času, třeba na nějaký rockovější festival, kluky (Pavel Hloušek, basa a David Landštof, bicí) s sebou vzaly a oni se tváří, že by proti nebyli.

Jako málokdo na tuzemské hudební scéně se pohybujete napříč různými žánry, hrajete na nejrůznějších festivalech a pro různé publikum. Vím, že jste si třeba hodně pochvalovaly publikum na jedné spíš punkově zaměřené akci. Naopak jste říkaly, že někdy se vám nehraje moc dobře před folkovým publikem. Jsou ty reakce nějak chladnější, nebo čím to je?
K: Je pravda, že když hrajeme na Mighty Sounds nebo v Trutnově, ty reakce bývají mnohem bezprostřednější, než na folkových festivalech, ale to v podstatě nic neznamená – folkové publikum je zkrátka zvyklé reagovat jinak než rockové. Ale je fakt že pro nás je to mezipísničkové divočení dost motivační, takže i my se pak odvážeme mnohem víc. Zvlášť já, která jsem neurotik, mám v příliš kultivovaném prostředí mnohem větší trému a pořád si řikám - chtěj nás tady vůbec? Když pak publikum zařve radostí, hned to ze mně spadne, ale když publikum zdvořile zatleská, moje pochybnosti se prohlouběj... Nejlíp se nám samozřejmě hraje v klubu, kam přišli jen "naši" a tak si tuhle otázku vůbec klást nemusíme.

Když si vzpomenu na různá přirovnání, kterými vás poctili novináři, třeba „ženský protipól Simona a Garfunkela, nebo na "Kurta Cobaina v sukních“, říkám si, že by se to skvěle vyjímalo na billboardech. Jenže v tomhle hudebním ranku to s reklamou není nijak valné. Hodily by se ty billboardy? A máte přehled jak se o vás „dozvěděli“ návštěvníci vašich koncertů?
K: Billboardy? To bych se asi cítila dost trapně. Bohudíky se nás tohle netýká. Mám trošku divnej pocit pokaždé, když nás čeká nějaké "zviditelnění" - televize nebo tak. Kdyby se dala muzika dělat bez toho, bylo by to příjemnější, ale nedá, kdo by chodil na koncerty kapely, o které v životě neslyšel? Naštěstí máme pocit že úplně nejlíp funguje šeptanda, když se lidem něco líbí, řeknou si to mezi sebou.

Takhle po koncertě přijde pán a řekne, nechtěly byste si udělat výlet na Kostariku?

Je celkem běžné, že naši muzikanti vyjíždějí do blízkých zemí a hrají krajanům. Jak se ovšem stane, že dvě české písničkářky sklidí aplaus ve velkém sále Auditoria Nacional v pro nás exotické Kostarice?
L: To se stane tak, že takhle jednou po koncertě přijde pán a řekne, nechtěly byste si udělat výlet na Kostariku? A my se zasmějeme, „haha,dobrej vtip, jojo, určitě“. No a pak se ukáže, že ten pán je velvyslanec a že má v úmyslu budovat v následujících několika letech „kulturní most“ mezi Čechami a Střední Amerikou a že to myslí s tim výletem vážně! No a výlet snů je na světě. Z toho přijetí ve španělsky mluvící, tedy textům nerozumějící zemi jsme měly celkem vítr (nehledě na to, že tam na kytaru hraje každej puberťák podstatně líp než my, že?), ale dopadlo to výborně. Musely jsme teda u každé písně vysvětlit anglicky, co tím chtěl básník říci, což byla docela legrace, ale reakce byla skvělá. A ta jejich káva!

Na stránkách tohoto časopisu se už čtenáři dočetli, že v nakladatelství IN ŽIVOT vyšla Karolině kniha básní Za vodou. Vzpomínám si, že to bylo z iniciativy obávaného literárního kritika Jaromíra Slomka a samotné autorce se do vydání příliš nechtělo. Můžou si ji ještě potencionální zájemci někde koupit, nebo už je vyprodána? A jaké byly na ni ohlasy, jsi spokojená? Pomohla knížka dostat tvou tvorbu i mezi jiné lidi, než jsou hudební fanoušci?
K: Už je v podstatě vyprodaná, u pana Slomka ještě leží poslední dvacítka, kterou nejsem schopná si už půl roku vyzvednout... Ta knížka určitě pár lidem udělala radost, aspoň podle ohlasů, ale já osobně kdybych si měla vybrat, udělala bych ji asi později, šířeji a s větší péčí. Přesto jsem samozřejmě byla ráda že mě k tomu bratři S. ukecali a dělá mi dobře že se můžu cítit aspoň trochu básnířkou, to zní hrdě... Myslím že většinou ji mají v knihovně posluchači Steinovek, takže nové publikum nám asi nepřinesla, ale to nebyl účel. Nové publikum přinášejí úplně jiné věci. Knížka byla spíš jen tak pro radost.

Kdo viděl Noc s Andělem jistě ví, že Tereza Říčanová, autorka Sibiřské a vaše dvorní malířka, je bezesporu pozoruhodná osobnost. Jak vlastně došlo k téhle spolupráci?
K: Ano, Tereza je fakt pozoruhodná. V Noci s Andělem zaujala snad každého, část lidí se do ní zamilovala a část ji dodnes nesnáší, protože prohlásila že ona se mejt nemusí... I samotného Anděla dost vyhodila z konceptu, myslím... My jsme ji poznaly přes naše chlapy - tedy nejdřív do ní byli zamilovaní oni, Tereza s nimi chodila do stejného woodcrafterského oddílu Kruh. A byla takovou bájnou postavou, historky o jejím divokém životě jsem znala mnohem dřív, než jsem ji jednou potkala v hospodě. Dalo by se o ní napsat několik románů, ale na to tady fakt není místo, takže to shrnu slovy že je to fakt úžasná baba. Na lidi máme štěstí.

Nezbývá než popřát Sestrám Steinovým, aby na lidi měli štěstí i nadále a poděkovat za rozhovor. Vašek Müller