Písničky si mě vyhledají (Ivan Hartmann, rozhovor pro MF DNES, 15.října)
Sestrám Steinovým stačil od jejich "startovního" vystoupení na loňském folkovém festivalu Zahrada sotva rok a půl k tomu, aby vydaly debutové album Lilie polní. Není to ledajaký debut: do tuzemského písničkářství vstupuje tento týden hlavní branou. Natolik je ojedinělý svou poetikou a interpretační nezaměnitelností kytaristek a především zpěvaček Karoliny Kamberské a Lucie Steinhauserové. Karolininy písně, které Sestry Steinovy zpívají místy s uštěpačným akcentem, mají venkovský původ. Karolina žije s rodinou v Kytíně na Brdech, na dálku rediguje sociologickou literaturu a občas v textech vykřikne něco emancipovaného; třeba: "nechte mě v neděli sedět, kašlu vám na žehlení... nad moji neděli není".
Co děláte o nedělích?
Mám malé děti, žijeme na venkově, takže většinou chodíme někam ven.
A žehlíte?
Zásadně ne. Jsem ochotna umýt nádobí, ale jenom část. Hrnce si nechávám na pondělí.
Jste autorkou všech textů na desce Lilie polní. Existují v podstatě dva druhy autorů: jedni si spíš vymýšlejí,
zatímco druzí popisují své stavy případně příběhy, které se jim udály. Jaký jste autor?
Neuměla bych si vymýšlet. Fantazii moc nemám. Všechny texty jsou z mého života.
Který z nich je zásadní?
Třeba Řeko mojí duše. A nebo Lilie polní. Ta písnička mluví o něčem, co je pro nás hodně důležité.
Zpíváte v ní, že nevíte, co si máte myslet o Bohu a co on si myslí o vás. V tom je to zásadní?
To je jen kousek té myšlenky. Jde o to, že důležité věci se nedají zformulovat, jakmile je vyslovíte, už to není celá pravda.
Ale pak je asi těžké psát texty, když věci, o kterých chcete hovořit, jsou nevyslovitelné?
Napsat o těch "tajuplných" věcech text není těžké. Proto se texty a básně píší. Tím "básnickým" jazykem můžu říct něco, co
by se mi jinak nedařilo při normální řeči s lidmi.
To znamená, že když s někým mluvíte, neřeknete mu to, co chcete?
To znamená, že se zakoktávám, nejsem schopná se vyjádřit, a když se vyjádřím, tak vím, že jsem stejně neřekla to, co
jsem měla na mysli. Pak třeba napíšu písničku.
Která je vaše nejoblíbenější?
Většinou ta poslední. To je ten nejčerstvější zážitek, něco, co vás ještě pálí. Teď je to Krupobití - máme ho i na desce.
V Krupobití se zpívá "jdi k čertu, nech mě žít v řadách ředkviček, hlídat rajčata, zda pnou se správně u tyček".
To je obraz z Kytína?
Vlastně ano, ale jen v prvním plánu.
Co pěstujete?
Ředkvičky a rajčata, bylinky, cukety. Mrkve mi bohužel nejdou...
Staré čínské přísloví říká: chceš-li být šťasten jeden den - opij se, jeden rok - ožeň se, chceš-li být šťasten
celý život, pořiď si zahrádku...
To bych mohla podepsat. Dokážu si představit, že kdybych se pořád jen hrabala v zahradě, byla bych hodně šťastná.
Studovala jste politologii. Dnes, kdy spolu mluvíme, sotva před dvěma hodinami začali Američané a Britové
bombardovat Afghanistán. Jak se vás to dotýká, třeba i profesně?
Profesně se mě to nedotýká, necítím se jako politoložka. Spíš se mě to dotýká lidsky - jsem rozčilená a nervózní z té
bezmoci. Člověk by si chtěl tvořit život podle svého, většinou se to i docela daří, a do toho přijdou takové věci, jako byl ten
útok na mrakodrapy. Vlastně si říkám, že jsem ráda, když jsem tady v Kytíně tak trochu oddělená od toho světa venku.
Jenom to sleduju v televizi. Snad by bylo lepší, kdyby televize vůbec neexistovala, a člověk by nic nevěděl...
Řada lidí, kteří jako vy "utekli" z Prahy na venkov, se často zřekli televize. Také jste s rodinou utekli na
venkov?
Utekli; a dokonce bez televize. Ovšem dlouho mi ta romantika nevydržela, začalo se mi po ní stýskat. Tak jsme ji koupili,
a občas ji zapnu, když se chci "propojit se světem".
Co vás baví - pořady pro ženy, třeba Sama doma?
A víte, že si občas zapnu k vaření i Sama doma? Děti baví Večerníček a odpoledne Kouzelná školka, to si aspoň uvařím
kafe. A já se dívám spíš na ČT2, prostě na ty intelektuálský pořady, že jo...
A kdy píšete?
Především píšu málo. Jen když mě něco napadne. Sama ty písničky nevyhledávám, to ony si občas vyhledají mne.