Sestry Steinovy originální a inspirující

(rozhovor pro Deníky Bohemia, květen 2005)


Učitelka Lucie Steinhauserová a o čtyři a půl roku starší novinářka a básnířka Karolina Kamberská, kytaristky a zpěvačky. „Nikomu nepodobné, trochu dámy, trochu skály, bezstarostně swingovými hlásky zpívají o vlastní slabosti a svobodě, která zbyde každýmu, kdo si všechno zničil,“ píše o nich hudební publicista Jiří Černý a nemohl je vystihnout lépe.  Vystupují jako Sestry Steinovy a nejpopulárnější jsou mezi mladým publikem. Vedle Radůzy jsou rozhodně nejosobitějšími písničkářkami na naší hudební scéně. Narodily se v Děčíně a jezdí po nejrůznějších festivalech a klubech. Jejich písně jsou postaveny na zajímavých textech a obtížně je lze zařadit do konkrétního hudebního šuplíku.

Karolina: „Jako děti jsme se trochu míjely, protože těch skoro pět let mezi námi je dost velký věkový rozdíl. Každá jsme měla svoji partu kamarádů a začaly jsme si víc rozumět až v dospívání. Tehdy jsme spolu začaly hrát v různých kapelách, to už mně bylo nějakých osmnáct a ségře čtrnáct.“

Byly jste děti „zušky,“ které rodiče vedou k muzice?

Karolina: „Ano. Obě jsme hrály na piano a zpívaly ve sboru. Lucka to vydržela déle, já chodila do hudebky jenom pět let.“

Lucie: „Já hraju dodnes.“

Karolina: „A dobře, jestli jí můžu takhle dělat reklamu!“

Děčínský pěvecký sbor je vyhlášený, pokud se nepletu, musely jste chodit k Josefu Waldmannovi?

Karolina: „Já ještě ano.“

Lucie: „Já už jsem zažila současného sbormistra Jiřího Holubce.“

Jak se utvářel váš hudební vkus? Předpokládám, že jste začínaly u folku?

Karolina: „Jako puberťačky jsme hrály folk, ale postupně se z toho čím dál víc stával bigbít a potom vyloženě rockový kapely. Ale nám to moc nesedělo, i když obě rock posloucháme. Ty naše písničky stojej na textech a navíc nemáme takové ty rockové hlasy... Na tom pódiu bylo vždycky moc rachotu, nebylo rozumět ani textům ani zpěvu, nebylo to ono. Pak jsme pár let nehrály, nejdřív jsem já byla v Praze, pak zase ségra na škole. Vlastně takhle ve dvou jsme začaly hrát, až když už já měla dvě děti, je to takových pět let.“

Lucie: „Chodila jsem k nim na návštěvu, vždycky jsme vytáhly kytary a vzpomínaly na staré časy, kdy jsme spolu hrávaly... A pak jsme zjistily, že nás to baví.“

Která byla vaše první společná píseň?

Karolina: „Panenka Marie, podle mě, ta Děsná je noc (obrací se k sestře). To jsme si zpívaly v Kyjově. No jo, ty se nepamatuješ, ale chodily jsme po Kyjově a zpívaly jsme si to, když jsme spolu ještě nehrály.“

Která z vás je autorkou vašich písní?

Karolina: „Já.“

Skládáte snadno nebo v porodních bolestech?

Karolina: „Texty mi jdou samy, ale porodní bolesti pro mě představuje kytara, protože na tu já pořádně neumím, takže vymyslet to tak, aby to bylo pokaždé trošku jinak, to je opravdu porod!" (smích)

Přemýšlely jste o tom, že byste kytarové duo obohatily o klavír?

Lucie: „Na první desce máme pár klavírních dohrávek. Ale hlavně z praktických důvodů klavír na koncertech nepoužíváme. Já nemám ráda elektronický klávesy a klavír maj málokde. Takže leda doplňkově na desku, kvůli barevnosti zvuku, ho občas použijeme.“

Vaše texty jsou na pomezí písňových textů a básní. Považujete se za básnířku?

Karolina: „Ráda bych a teď už se snad můžu považovat trošku za básnířku, protože mi právě vychází sbírka. No, je to opovážlivost, aby se při první vydaný knize člověk považoval za básníka, ale mě to tak ňák uspokojilo...“ (smích)

Kde se inspirujete?

Karolina: „Inspirace musí přijít sama, a odkud chodí, to fakt nevím.“

Vaši tvorbu lze těžko někam zařadit. Jak byste se označily samy?

Lucie: „My říkáme, že jsme písničkářky.“

Nicméně vaše písničky nejsou z těch, které by rychle zdomácněly a hrály se třeba u táboráků!

Karolina: „To máte pravdu. Vlastně se samy nedokážeme nikam zařadit.“

Hrajete muziku, která rezonuje především s mladým a přemýšlivým publikem. Stalo se vám někdy, že jste z hlediště necítily žádnou odezvu?

Karolina: „To se občas stane. Naštěstí je to výjimka, většinou je to naopak - z publika cítíme emoce, pochopení, to se potom dobře hraje... Pak ani není tak těžký nosit kůži na trh.“

Lucie: „A vždycky nás nadchne, když nám lidi píšou maily, že na ně naše muzika působí povzbudivě, že maj blbou náladu, pustěj si Steinovky a je to lepší. Pak míváme i pocit, že to  hraní má smysl.“ (smích)

Kde nejraději vystupujete, před jakým publikem?

Karolina: „Samozřejmě nejlepší je to v klubech, kam přijde publikum, které nás zná a ví na co jde. A na těch festivalech, no někdy to klapne bezvadně, jindy je to horší. Například loni jsme hrály na rockovém festivalu v Trutnově a z toho jsme měly fakt strach. Říkaly jsme si, že nás tam s těma našima sukýnkama a kytárkama vypískaj... A dopadlo to skvěle, hrály jsme na malý scéně, a byl to nakonec jeden z našich nejlepších koncertů loňský festivalový sezóny. A někdy se někam hrozně těšíme a pak je to takové chcíplý, kultivovaný prostředí, kultivovanej potlesk - to nás moc nemotivuje...“

Dvě ženy často spolu, navíc příbuzné, jaký je váš vzájemný vztah teď, v dospělosti?

Karolina: „No, měly jsme před pár lety takovou třenici.“

Lucie: „Skoro rok jsme potom nehrály. Navíc jsem do toho byla těhotná, takže to s tím trošku souviselo. Ale s muzikou to nesouviselo. Vyšlo to z toho, že my jsme v podstatě obě dvě takový slušňačky a když jedna z nás pocítila nějakou křivdu, tak si to radši nechala pro sebe a dusila to v sobě, jen aby byl klid...“

Karolina: „Takže se to všechno nahromadilo a byl z toho malér. Teď už řešíme všechno okamžitě a rovnou, to je mnohem lepší.“

Říkáte, že jste slušně vychované, obě jste maminky, jaké vzory jste si z dětství odnesly?

Karolina: „My máme hezký vzpomínky na dětství, jsme soudržná rodina. Snad se nám daří tu atmosféru přenášet i do těch našich.“

Lucie: „V tom se asi shodujeme, že je nejdůležitější s dětma mluvit a poslouchat je a prostě mít s nima otevřenej vztah. Naši rodiče to s náma takhle měli a obě to považujeme za dobrej způsob života i výchovy.“

Lze se na naší hudební scéně uživit jako písničkářka?

Lucie: „No, my vzhledem k těm dětem nemůžeme jezdit patnáct koncertů měsíčně. Hrajeme tak mezi pěti až osmi a máme to jako přivýdělek.“

Jaké je tedy vaše "civilní" povolání?

Karolina: „Já jsem dřív pracovala v různých novinách a časopisech a teď občas rediguju knížky.“

Lucie: „Já jsem učitelka.“

Lucie, vy jako učitelka, nemáte strach, že jednou budete tím povoláním poznamenaná? Že si lidé na první pohled řeknou, to je učitelka!

Lucie: „(Smích) Ne, zatím to tak snad není. Nepracuju ve škole na plnej úvazek, ale docházím a dělám hudební projekty s malými dětmi a dospělé učím angličtinu, takže to mám pěkně vybalancované. Taky se už dlouho zajímám o muzikoterapii a ráda bych se jí věnovala i v budoucnu.“

A je pro vás vaše společné hraní ještě pořád muzikoterapií?

Lucie: „Jo, to rozhodně!“

Jak byste se každá charakterizovala? V čem jste jiná než ta druhá?

Karolina: „Řekni to ty, Lucie!“

Lucie: „Já? Proč já! Já jsem taková mladší a ne tolik průbojná…(smích) Ne, já jsem možná taková klidnější a praktičtější. A sestra je víc taková ta rozháraná umělkyně, básnířka.“

Karolina: „Jestli k tomu můžu něco říct, tak já jsem prostě mnohem větší trotl.“

Eva STIEBEROVÁ

ZPĚT