Jiří Černý, recenze v MF DNES
Sestry zpívají, aby se nebály
Zahrady, Porty a jiné festivaly oplývají kultivovanými písničkářkami, poučenými na básnických i hudebních vzorech. Ne tak
přesné a bezchybné, v tom srovnání vlastně "bosaté špinavé" jsou Sestry Steinovy. Učily se spíš od života. A dodnes se
nepoučily.
Tak rozhozenou, nejistou, a přece úpornou i doufající ženu, o jaké píše v šestnácti textech - jen jeden není v první osobě -
starší Karolina, abys v našem folku pohledal. Ve Vidění Steinovy zpívají "Možná mě těší, jak moc mám strach, málo
tušení", ale v Usnu už volají "Potřebuju pomoc. A to moc". Když oslovují vodu nejhlubší (Řeko mojí duše), mluví o
sobě: "Už tě regulujou/ už ti projektujou/ krunýř z betonu". Bývalá sekretářka si tyká s panem šéfem (Bez adresy) i s
Bohem (Temná chodba): "Křičet na mě smíš/ jen nevyhoď mě Pane/ ty všechno o mně víš." Jsou to především
nejosobnější výpovědi, pak teprve - někdy - písničky. A těžko k táboráku. Okamžiky ze života, aktuální a věcné jako v
realistickém šansonu, ale bez příběhu, jen nálada a spleť otázek spojených několika verši, pár akordy a dvěma minutami.
Někdy i kratčeji.
Sestry Steinovy jako by nehledaly odezvu, natož cestu ke slávě. Dvě amatérky, zaměstnané mladé ženské upřímné samy k
sobě. Hudba jaksi k tomu: kytary, míň klavíru, baskytary a perkusí. Trochu princip Vlasty Třešňáka. Jenže Karolina s
Lucií málokdy pohnou hlasovou barvou nebo výrazem; jejich jasný, zdravý, v rytmu pevný zvuk má cudnou neměnnost
dívčího svěření.
Na koncertech jsou obdivuhodné svou bezprostředností, takřka veselé. Jenže deska se poslouchá bez očí. "Ty jsi tak
bledá Panenko Maria/ mívalas´ barvu jak ze solária/ kde jsou ty časy kdy v každý růži/ viděli lidi tebe" zní v písničce Děsná
je noc. Ale nic svěřeného, vyzpívaného, už není tak děsné jako předtím. Se Steinovými je líp a jinak než s ostatními.