K+L=SS (rozhovor vyšel ve Folk a country)

Říkáte si sestry Steinovy, ale žádná z vás není Steinová. Jak je to s vaším příbuzenským vztahem a proč jste si zvolily takové umělecké jméno?

K: Jasně, pořádek musí bejt. Takže:sestry jsme, Steinovy nejsme. Za svobodna jsme byly Steinhauserovy, ale s tim jménem jsme si užily tolik, že jsme se rozhodly ho nakonec zkrátit, hlavně z ohleduplnosti vůči moderátorům festivalů, žejo Jirko. Mimochodem polovina lidí neumí vyslovit ani Steinovy. To jen my, že jsme ze Sudet, tak je nám ta němčina tak ňák bližší…

Máte ještě nějaké sestry či bratry?

K: Máme několik bratrů, které jsme si ovšem až v dospělosti samy zvolily. A to bez souhlasu rodičů i sociálky.

L: No a taky máme ty „sestry v chudobě, co si v noci zpívaj o Tobě“ (viz. píseň Děsná je noc)

Poprvé jsem vás viděl jako holčičky (nebo slečnu a holčičku, chcete-li) na Frýdštejně v roce 1989. To znamená v severovýchodních Čechách. V současnosti Lucie žije v Praze, Karolina v Kytíně v Brdech. V Jindřichově Hradci jste mne překvapily informací, že váš rod je z Jižních Čech. Tak jak to vlastně je s tím, odkud jste kde jste žily a žijete?

L: To je dlouhá historie…Narodily sme se v Děčíně, kde sme obě do ukončení gymplu taky žily (a teď se tam rády vracíme). No a pak Karolina přesídlila na školu do Prahy, kde se ňák už usadila a pak se i s manželem a dětičkama přesunuli do přírody na Brdy. A já odešla na školu do Sv. Jana, pak sem byla chvíli za oceánem a skončila sem nakonec taky v Praze (a ráda bych to postupem času směrovala na venkov…). Z těch jižních Čech pochází náš táta a jak sme zjistily, Steinhauserů je tam spousta, takže tam bychom asi ty zmíněný problémy s rodným jménem nepociťovaly. Uff, to bylo vyčerpávající.

Je mezi vámi poměrně výrazný věkový rozdíl. Z mého pohledu jste pochopitelně obě malé, subtilní, ale jak to je z vašeho pohledu. Je karolina tím, že je starší pořád ještě „ta velká“ a vedoucí, jak tomu jistě v dětství muselo být?

L: Rozhodně ne!!! Sem o centimetr větší.

K: Přiznávám. Přerostla mi přes hlavu.

Ve vašem projevu je patrné, že nejste odkojeny jen klasickým folkem. Jaká muzika vás ovlivňovala, jakou jste provozovaly?

K: No, bejvaly jsme tvrdší, než dneska. Ale nebylo to dobrý, protože když chcete, aby bylo rozumět textům a nechcete celou dobu ječet jako siréna, nemůžete mít za hlavou bicí a kolem dvě hodně silný kytary. Ale dodnes posloucháme spíš razantní muziku. Lucka má Henryho Rollinse, já jsem konzervativec a tak mám nejradši Stouny.

Vaší výhodou je, že nejste s nikým zaměnitelné. Texty, interpretací, celkovým dojmem. Pojďme začít od těch textů. Jak vznikla vaše poetika?

K: Já nevim, poetika může ňák vzniknout?

Textařsky se prosazuje vlastně jenom karolina. Nebo se mýlím? Nebo se chystá nějaká další změna?

L: Já to přece nemůžu ségře udělat, abych jí zastínila, no né?

Pro mne je zajímavé, jak mnoho lidí označuje vaše textařské výpovědi za svrchovaně ženské. Abych se přiznal, já ten pocit moc nemám. Jistě, jsou to výpovědi ženských, ale pro mne jde velmi často především o výpovědi člověka, který se snaží v tomhle světě slušně a poctivě žít a proto se s mnohým z toho mohu bez problému jako chlap ztotožnit. Zkuste si trochu zafilosofovat na téma muži a ženy. Do jaké míry si mohou rozumět?

K: No, třeba babička si s mym šestiletym Davídkem rozumí výborně, takže to asi jde.

Co se týče tý „ženskosti“ našich textů – máš podle mě pravdu ty, já je taky nepovažuju za výhradně ženskou výpověď, i když se to tak nabízí… , vnímavej chlap se s nima doufám může ztotožnit (a pro neandrtálce nehrajeme).

Ty jsi, Karolino, vystudovala politologii. V době pražských studií jsi navíc moderovala v rádiu Bonton. Jaké to je být nyní mámou dvou dětí v malé vesničce, která nemá ani vlastní poštu? Pomáhá ti taková odloučenost od velkého světa v psaní?

K: Je to perfektní. Byl to taky jeden z hlavních důvodů, proč jsme se stěhovali na venkov. Jeden můj známej tomu říká „zahrabat se“, já tomu řikám „získat prostor“.

Jak vypadá velký svět těchto týdnů a měsíců očima politoložky z Kytína?

K: No, jsem ráda, že jsem v Kytíně.

Jsi dobrá hospodyňka? Promiň, ale mně úplně intuitivně napadá, že si možná docela s jistou sebeironií i vážností tak trošku občas doma musíš hrát na takovou tu starosvětskou paní domu. Nebo se pletu?

K: Nemusim, chci. Byly doby, kdy jsem doma nosila dlouhý kanafasový sukně. Dneska už to nedělám, protože mi došlo, že bych musela mnohem častějc vytírat, abych neměla furt špinavej dolní lem.

K předchozí otázce mne vedlo i to, že mám pocit, že se v tom, co děláte, právě spojují jakési dva protiklady. Cosi konzervativního v prazákladu postojů i muziky a zároveň velmi moderní a netradiční způsob, jak to konzervativní interpretujete. Co pro vás znamenají pojmy jako tradice, moderna, konzervativní, progresivní?

K: Já nevim. My žijeme vlastně hrozně konzervativně, ale vybrali jsme si to takovou tou svobodnou volbou, takže jsme vlastně těžce moderní… Když to tak vezmeš, všechny ty zastaralý hodnoty (rodina, víra, klid, příroda, nevimco…) jsou dneska strašně nekonvenční a skoro bych řekla novátorský, ne? Konvence je bejt párkrát rozvedenej ateista, to přece dělá každej…

Přiznám se, že mne občas k textovému nápadu přivedly děti mé sestry. Můžeš se i ty pochluit, zda tě k něčemu neinspirovaly tvoje vlastní?

K: Ne. Moje děti to jen velmi pečlivě sledujou a občas mi vyčtou některé nelogičnosti v textu, třeba „mámo, v tichu se přece nedá utopit, utopit se můžeš jen ve vodě“. Jak vysvětlíš malýmu technikovi, co je to básnická licence?

Píšeš i něco jiného než texty? Máš šuplík s literaturou?

K: Ne. Jsem ráda, když se mi občas vylíhne ňákej ten text. Samozřejmě ty roje v hlavě bzučej, ale na to, aby z nich něco bylo, je potřeba hodně času a klidu – ha ha, mám dvě malý děti a muže a spoustu přátel a radostí a taky povinností… Nemůže mít člověk všechno najednou.

Pokud vím, pracuješ nyní v domácnosti jako nakladatelský redaktor. Připravuješ tedy knihy k vydání. Pracuješ s rukopisy. S jakými, a co ti ta práce dává?

K: Je to sociologická, filozofická a politologická literatura. Tedy je to na hranici mejch intelektuálních schopností. Co mi dává, to je jasný – musim se chtě nechtě po těch pěti mateřskejch letech znova zorientovat ve věcech, na který bych jinak byla asi líná.

Lucie, ty jsi zase pracovala v mezinárodní mateřské školce. To musí být docela zajímavé, protože právě na dětech možná může člověk studovat odlišnost kultur v jakési prazákladní formě. Alespoň se to naivně domnívám. Je to tak doopravdy?

L: To je bohužel fakt dost naivní představa, člověk by čekal odlišnosti a vzájemný obohacování se, ale brzo zjistí, že 99% těhle dětiček (ať už sou ze Států, Indie či Skandinávie) je odkojenejch univerzální nekulturou pokémonů a coly, většina bydlí v takovejch těch satelitních městečkách na okraji Prahy a blahem je pro ně narozeninová oslava v McDonaldu...přehánim, ale v podstatě to tak bohužel je.

Když jsme se viděli naposledy, už jsi ve školce nepracovala. Čím se živíš teď, a jak moc tě to baví?

L: Jsem učitelka na volné nožce a baví mě to zatim dost. Je to pestrý. Dělám s dětma hudební a dramatický aktivity na několika různejch místech a taky učim pár kurzů angličtiny.

Váš nástup byl poměrně raketový. V roce 1999 se Karolina zúčastnila Konkursu Zahrady sama a postoupila do kuřimského finále. Mne zaujala už tenkrát, ale do Náměšti nepostoupila. O rok později ve dvojici už jste byly největší objev jak pro Juppa, tak třeba pro Jirku Černého. Letos jste mezi písničkáři skončily v hlasování publika druhé za Žofií Kabelkovou, na Zahradu jste vlastně jely s dohodou o vydání desky u Indies v kapse. Nakolik to přicházelo samo, a nakolik jste pro to musely něco dělat?

L: Ono samo! To je dost příjemný…

K: Vlastně jsme zjistily, že ty věci kolem muziky celkem fungujou i navzdory našemu flegmatismu. Jo, je jedna věc, o kterou se pravidelně a zodpovědně staráme, a to je náš web: www.sweb.cz/sestry.steinovy. Abysme si taky trochu přihřály polívčičku…

Vaše první deska se jmenuje Lilie polní. Už jsem měl možnost ji slyšet a líbila se mi. Jak probíhalo její nahrávání?

L: Nijak zvlášť dramaticky. Pohádaly jsme se jenom asi dvakrát.

K: Nahrávaly jsme to dole ve sklepeních, co sídlej Indies. Proto má ta deska takovýho undergroundovýho ducha. (smích) Můj muž si to doma furt pouští, takže můžu zodpovědně prohlásit, že se fakt povedla, on je totiž velice upřímnej (viz. předposlední otázka, pozn aut.).

Na desce s vámi hrají jako hosté fagotista Broňek Šmíd ze Sleďů, živých sleďů, který měl i režii a baskytarista Tomáš Fröhlich z kapely Ti syčáci. Máte rády ty kapely a brněnskou avantgardu vůbec?

K: Já mám obecně radši zemitější muziku, než tuhle intelektuální. Sledě mám moc ráda, ale je v tom určitě taky ten Broňa, když s někým spolupracujete, vnímáte tu jeho muziku trochu jinejma očima. Koneckonců ta Tomášova basa mě taky úplně dostala, hlavně v tom „Míň než já“. Co se týče ostatních kapel „brněnský alternativní scény“ – většinou se mi to strašně líbí po hudební stránce, ale je tam něco, co mě rozčiluje, třeba ten přestylizovanej zpěv, to je taková brněnská specialita, žejo. Spíš dřív, jako mladý slečinky, jsme třeba Vášu nebo Bittovou milovaly. Člověk se mění.

Lucie mne překvapila tím, že kromě kytary si na desce zahrála i na klavír či perkuse. Kde se to v tobě vzalo?

L: No dovol, jak "kde se to v tobě vzalo?". Na piáno hraju mnohem

dýl a i radši, než na kytaru. A jinak hraju ještě asi na dalších deset nástrojů. Nevypadám na to snad?

Z mnoha textů je patrné i to, že máte vztah k věcem víry. Ostatně vím, že jste stejně jako já katolíky. Taky jste třeba letos hrály na Velehradě. Naštěstí nejste v písních žádné věrozvěstky, Bůh je v nich decentní a mohu-li říci i laskavý. Pokud se vám stane, že napíšete píseň s náboženskými motivy, jak moc jste opatrné s jejím zveřejněním?

K: Vůbec ne. To by člověk musel bejt opatrnej s každou písničkou, všechny jsou vlastně dost intimní, ne? Problém je v tom prvnim kroku – vylézt na pódium a zpívat tam věci, který se nás hrozně hluboce dotýkaj. Mě to přestalo trápit až v okamžiku, kdy mi došlo, že se stejně hluboce dotýkaj i velký části lidí v publiku. Většinou na ně vidíte, a z těch obličejů poznáte, ža věděj přesně, která bije, z vlastní zkušenosti. To mi dodává odvahu tam příště zase vlízt. Jestli se jedná o víru, nebo i jiný hluboký věci, to už je vlastně jedno.

Když jsme u toho, vím, že Lucie se kdysi potkala na duchovních cvičeních na Velehradě s jinou tehdy neznámou a teď známou písničkářkou – Kristýnou Rohelovou, dnes Šenkyříkovou z Cymbelínu. To mne vede ke dvěma otázkám. Tou první je, nakolik je pro vás důležité čas od času promeditovat nějakou dobu. Je na to čas? Děláte to?

(po vyslovení této otázky se Sestry Steinovy vznesly do výšky 1,5 metru a v posvátném vytržení zůstaly po několik hodin, rozhovor bylo nutné dokončit druhý den, pozn. aut.)

V době, kdy vyjde tento rozhovor, budete mít zbrusu novou první desku. Jak se to promítne do vašeho vystupování? Jak často vůbec hrajete? A kdo na vás chodí?

K: Tak akorát, několik koncertů za měsíc. Nemáme ambice ani chuť objíždět celou zemi křížem krážem. Kdo na nás chodí? Je to hodně pestrý, kupodivu. „Typického posluchače SS“ bych popsat nedokázala.

Když se slyšíte z nahrávky, jak to na vás působí? V čem máte pocit, že máte největší interpretační rezervy?

K: Všechny chyby, který děláme, děláme schválně, aby to nebylo akademický. Jinak jsme samozřejmě multivirtuózky.

L: Dlouho je pilujeme, aby působily autenticky.

Jak vaše hraní komentují vaši nejbližší?

Manžel K.: Ruší mne to od zabíjení skřetů!!!

Pro publikum jste Sestry Steinovy. Ale rozhodně jste i dvě individuality. Co máte společné, v čem se lišíte a doplňujete, je něco, v čem se prostě neshodnete a co vám na vás vzájemně vadí?

L: V tom, co nemáme společné, se lišíme a v čem se neshodneme, to nám

vzájemně vadí.