Sestry Steinovy

Sestry Steinovy zvou všechny své příznivce i nepříznivce na Velký říjnový sesterský tuplák (VŘST), kterým se symbolicky přihlašují k iniciativě "S komunisty se nemluví". Tuplované koncerty proběhnou v Praze - 7. října v kině Oko (19.00), a 15. října v Salmovské literární kavárně (19.30). Oko je velké dost, ale lístky do Salmovské si raději rezervujte na čísle 224 919 364. Mávátka s sebou!!!

No jo, no jo! Ani si člověk nemůže v klidu odjet na dovolenou…mimochodem, sobi a lo(so)si byli báječný, co vám budu vykládat…

A propos, polštářek se sobama jsem koupila coby suvenýr a přípravu na dovolenou ve Skandinávii pro svojí Amálku, když jsme hrály právě v Žirči u Dvora Králové, kde začíná moje prázdninová zavařenina. Červenec už měl namále, leč romantika pokračovala dál. Cestou do Žirče na velepříjemnej festival, kterej tam každoročně pořádá Domov sv. Josefa, jsme jely malinkejma silničkama mimo jiné okolo Kuksu a ani ve snu nás nenapadlo, že tam budeme trávit noc!
Koncert se vydařil i přes drobný legrácky jako odvezení téměř veškerý aparatury, protože zvukaři měli „ještě kšeft jinde“ a netušili, že bude skluz a že kapela před náma bude mít půlhodinovej přídavek (kterej po každý sloce moduloval do jiný tóniny a nabíral tempo!) a taky tmy, která se na nás snesla, takže nás osvítili loučema, od kterejch málem chytnul provaz, kterej držel pódiový zastřešení. Hihihi. Při poslední písničce už zvukař skoro seděl v autě a přídavek jsme teda vyšvihly unplagged. A pak hurrá na Kuks, do hostince U slunce přímo naproti slavnému hospitalu s Braunovýma sochama (přála bych vám ten ranní výhled z okna), kde nás pan šéf naprosto uchvátil svym půlnočnim výkladem o historii, kejklích hraběte Šporka a vůbec. Takže jsme si ráno nemohly nechat ujít prohlídku zámku, parku, soch a představovat si, jak to tady asi v těch dobách všechno bylo… (jdu si trochu usrknout z bylinného likérku, kterej jsem si tam koupila).

Poté jsme to otočily na jih, konkrétně do Slavonic, kde mojí sestru postihlo deja vu: „Pamatuješ, když jsme tu hrály posledně, taky sme šly přesně touhle uličkou…“ a já koukala jak zjara, protože jsem si byla jistá, že jsem tam v životě nebyla! Karla byla naopak skálopevně přesvědčená, že to tak bylo. Dodnes se to nevysvětlilo! Pokud existují očití svědci, kteří viděli hrát SS před několika lety na vernisáži ve Slavonicích, nechť promluví!!! Tentokrát to nebyla vernisáž, ale koncert na otevřený scéně u kostela, kde byla taky moc príma kavárnička, kde jsme samozřejmě před a po produkci vysedávaly, usrkávaly latté a nasávaly atmosféru. A pak už putovaly nočníma silnicema domů a zpívaly si „je půlnoc, chce se mi spát, ale dřív musim u pumpy si kafe dát, tra la la…“ (máme na to prima kavrverzi, viz novinka z 23. března).

První srpnovej víkend pak Prázdniny v Telči, příjemný nocturno po strhujícim zámeckym vystoupení Ira Glena Hansarda (to jsme jen stály a řikaly, tyjo, tyjo, musíme si taky pořídit ňáký trešmetalový efekty, to je pak teprv šťávička!), pak šláftruňk na náměstí ve vinárně, kde nás (bylo to asi ve dvě ráno) náhle oslovil mladík: „Nejste vy ty Sestry Steinovy? Já vás znám z časopisů (!!!). Nebudete tady náhodou hrát?“ Tomu se říká přijít s křížkem po funuse…

A už se chýlíme ke konci tohodle nabitýho léta, je 19. srpna a my vyrážíme na dosud nejdelší, čtyřdenní (no jo, nic moc, ale zase na to, že jsme matky s dětma, je to docela dobrý) okružní šňůru po naší krásný republice. Zahajujeme v Plzni v zahrádce Zach’s Pubu, kde se kromě lidí začínaj před osmou stahovat i mračna, takže druhá půle koncertu je ve znamení deštníků, pláštěnek, stříšek. Pod pódiem ale tančí několik promočenejch mladíků, což nás naplňuje nesmírnym blahem. Příjemný místo. Spíme v penziónku v podkrovnim pokoji, kde trávíme i následující dopoledne čtenim a poslouchánim kapek deště bubnujících na veluxy nad našima hlavama...

V pátek milý Pacovský Poledník, scéna v obrovský stodole, která po zbytek roku slouží jako sklad obilí, Jumping Drums (snad pátej festival, na kterym hrajeme my i oni), skvělej Dan Bárta, pak pán co dělá na ohni podle středověkejch receptů vynikající dobroty ve vlastnoručně vyrobenejch hliněnejch nádobách a naše dvorní malířka Tereza, která si odskočila z domova od ani ne ročního synka a byla roztomile nervózní. V programu na následující den nás hodně pobavil název jedný z kapel, Kašel miminka. Není to dokonalý? V noci zase déšť.

Trvá bohužel skoro celej následující den, takže když přijíždíme do Letovic na koupaliště, působí to lehce neutěšeně. K tomu dělám hysterickou scénu, že jsem ztratila klíče od auta, abych je po dvaceti minutách obracení všeho naruby našla v kapsičce v kabelce. Ehm, ehm. Ale počasí se postupně umoudřuje, takže ke konci večera na Eggnoise a Lenku Dusilovou (oboje moc dobrý) už je příjemně i dost lidí, ale mě přemáhá únava a du spinkat. V neděli snídáme s organizátorem festivalu na koupališti kafe a cigarety a povídáme o sourozeneckejch vztazích, muzice, závislostech a tak.

A poslední akce, nutno říct, že i nejobávanější – Trutnovskej Woodstock. Hrajeme sice na umírněný scéně v rámci Koubkovejch sklepů, ale stejně nevíme, co nás čeká. Udělalo se překrásně, je pařák a Trutnov z dálky vítá spoustou aut, stanů a proudících hloučků rockerů. Ale je to tak nějak (aspoň na pohled) víc naše krevní skupina, než ty vodní dýmkaři z Ostravy... Začínáme a stan se naplňuje lidma! Po každý písničce nadšenej řev! Nikdo zhnuseně neodchází a někteří si s náma i prozpěvujou texty našich písní, mezi nima např. asi osmnáctiletej mladík s čírem na hlavě…představa, že si pouští doma Sex Pistols a pak štajnovky mi připadá fakt povedená! Po koncertě se prodalo nejvíc cédéček ze všech fesťáků! Tyjo, tyjo. Kroutíme nevěřícně hlavama a jsme šťastný. Tak takhle sme si ten konec sezony ani nepředstavovaly. Sedáme do auta a razíme domu, utěšit ty naše rodinky, že se jim zase od svýho nevázanýho života s větrem ve vlasech a kytarou v kufru vracíme spokojeně domůůůůů.

Protože nám pražští fanouškové už několik měsíců omlacují o hlavu fakt, že náš poslední samostatný koncert v matičce stověžaté byl někdy na jaře, hodláme jim v říjnu nabídnout tuplák:

15. 10. - Praha, Salmovská literární kavárna, 19.30
(Lístky do Salmovské si rezervujte na tel. č. 224 919 364)

Teď jen uhlídat, abychom na obou koncertech neopakovaly ty samé vtípky...

Září září, letní šatičky se chystají k zimnímu spánku ve skříni. Ale jak správně zpívají naše konkurenční Holki, "vzpomínky zůstanou". A tak jsme se my dvě sestry v jednom krásném srpnovém poledni (zahradní restaurace, vinný-nevinný střik, čekání na servírku) shodly, že na nás pomalu padá truchlivá nálada. Do konce naší letní festivalové sezóny už zbývaly jen dva fesťáky, a pak .... podzim, zima, cesty po zamrzlých silnicích, nevytápěné šatny... Tak jsme si daly pevné předsevzetí, že pro Vás i pro sebe zavaříme léto do malé webové konzervy, každá kus.

Zatímco Lucie teď právě prohání po Skandinávii soby a los(os)y, já se pouštím do psaní. Naši srpnovou dohodu jsem takto zveřejnila schválně, protože se aspoň nevyvlíkne z psaní své části (pod průhlednou záminkou, že má rozbitý modem, či čo).

Pokud správně počítám, objely jsme letos 17 letních festivalů, a stejně nás to nepřestalo bavit. Každý je jiný. Největší je ale Zahrada.

Na Zahradě hrajeme už léta (vůbec si nedokážu vzpomenout, co jsem dělala na začátku července v době předzahradní). Je to něco jako náš domácí festival - máme tam hromadu známých v zákulisí i předkulisí. A je to jedno z mála míst, kde nemůžeme ztropit na ulici opileckou scénu (mluvím samozřejmě teoreticky), protože nás tam všichni poznávají, a pokřikují "hele, štajnofka, nauč se hrát na kytaru, huso!" (nebo to snad bylo "puso"?).

Letošní hlavní večerní koncerty byly pestré až divoké, v amfiteátru se střídal Křesťan s Vášou a třeba taky Šuláková s Bittovou. Kdo tam nebyl, ať pláče v koutku! Já jsem si díky letošní Zahradě ověřila, že Iva Bittová skutečně existuje, a není to jen nějaký pohádkový přelud. Ano. Je živá, měla culík a zelenou pelerínu.

Ze Zahrady jsme si, s Žofkou Kabelkovou v autě, odskočily na Velehradskou pouť, kde si naše vystoupení v dřevěném altánu nenechal ujít ani sám pan Kalousek, náš nejvyšší lidovec. Stává se nám zcela výjimečně, že hrajeme před někým, kdo má na sobě oblek a pečlivě utaženou kravatu - a věřte, že to je divný pocit. Skoro jsme začaly mluvit spisovně a pohybovat se kultivovaně. Naštěstí v půlce koncertu odešel, takže jsme se mohly zase uvolnit a dohrát koncert před letně rozevlátými poutníky.

Ale Velehrad máme radši v době, kdy tam nejsou tisíce lidí navíc. Je to místo se zvláštní silou, ale o tom se nedá moc psát, takže už mlčím.

Příští víkend jsme vyrazily na Colours of Ostrava. Colours je festival etnicky zaměřený, a protože na tuhle módní vlnu slyšíme, moc jsme se tam těšily. Skvěle jsme si zahrály odpoledne v přeplněném klubu Marley, a pak jsme vyrazily na průzkum ostatních pódií a přilehlých oblastí. Ze všech stran se na nás valily arabské a indické rytmy a melodie, batikované šaty, vegetariánské jídelny, v podzemních garážích (!) seděli na kobercích se zkříženýma nohama desítky vousatých mládenců, bafajících s mystickým výrazem z desítek vodních dýmek. Začala jsem si připadat trochu stísněně. A pak z blízkého křoví vystoupil Srí Chinmoy s flétničkou a Laskavým, Pokorným a Klidným výrazem ve tváři, a z oblaků na mě Kršna začal shazovat hromady kokosových kuliček s karí zálivkou. S hrůzou, že mi asi přeskočilo, jsem se podívala na svou sestru - jenže i ona se tvářila dost vyděšeně. Jednohlasně jsme vykřikly "Jdem!" a ruku v ruce jsme běžely k autu.

Chcete vědět, jakým způsobem jsme se navrátily do útěšné reality? Odpůrci komerce a globalizace nechť následující řádek raději přeskočí! Našly jsme si na okraji Ostravy hypermarket Tesco, vyzkoušely nějaké ty svetříky v La Halle a botičky v Baťovi, nic jsme nekoupily, ale už jsme zase věděly, že jsme to my, a že Duch Východu zůstal na Výstavišti.

Nakonec jsme se tam vrátily, posilněné Coca-colou a hamburgrem. Nemohly jsme si nechat ujít koncert Gulo čar, v jejichž případě už se pomalu stáváme z běžných posluchaček skalními fanynkami. Nezklamali. Zpěvačka Irenka měla sice nohu v gypsu (zřejmě proto nezazpívali naši oblíbanou píseň "I feel good, you feel good, Gypsy goes to Hollywood"), ale roztomilé taneční kreace mužské části souboru nám ke štěstí stejně stačily.

I přišla půlka července, a s ní DRV - Děsně Romantický Víkend. Předesílám, že nám přálo počasí, a tak i když jsme se trochu děsily dlouhého cestování, nakonec to byla (jako ostatně skoro celé léto), naprosto parádní Jízda. Otevřená okýnka v autě, slunce na kůži, vítr ve vlasech, muzika v uších, a vlastivědné zastávky. V průběhu DRV jsme například na mapě hledaly rybník poblíž Jindřichova Hradce, kde bychom se mohly vykoupat a na chvíli rozvalit do trávy. I objevily jsme rybníček s nádherným názvem Zvůle. No uznejte, kdy se člověku stane, aby se vykoupal ve zvůli? Věřily jsme, že po této koupeli vyrazíme do světa mnohem silnější, drsnější a neohroženější (a taky že jo!).

Bohužel na místě, kde jsme předpokládaly romantickou vodní samotu, jsme objevily asi dost populární autokemp, spoustu lidí na dekách s chlazenými lahváči z místního bufetu, a auta zaparkovaná kousek od vody. Ano, tomuhle říkám Zvůle!

Každopádně jsme se ale vykoupaly ve vodě, v níž se vznášely milióny drobných částeček (zřejmě - co já vím...) železa , a paprsky slunce pronikaly tou hustou zlatě třpytivou vodou a kouzlily neuvěřitelné světelné efekty, kam se hrabou Stouni s jejich reflektorama...

DRV začal na Folkové růži v Jindřichově Hradci, kde jsme hrály popůlnoční nokturno v kapli. Ticho, tma, to krásné město se zhasnutými okny, teplo i ve dvě ráno na kamenném chodníku.

Druhý den divadelní pouť na hradě Svojanov. Divoká krajina, trochu rozpadlý a trochu postavený hrad s bylinkovou zahrádkou a spoustou kamenných teras. Smrtka na chůdách, která uprostřed noci děsila návštěvníky procházející kamenným průjezdem. Psí vojáci, kteří nás zklamali, tak jako člověka asi musí zklamat jeho dávná láska z mládí, když ji potká po patnácti letech...

Třetí den Boskovice. Neděle. Ospalé městečko, horko, festival evidentně skončil, po nikom ani vidu, ani slechu. Máme hrát po poledni v synagoze, ale pořadatelé nás posmutněle připravují na fakt, že už většina diváků odjela, a tak tam asi budeme mít prázdno. Padl na mě smutek a otrávenost a tak jsem odešla brouzdat sama po ulicích židovského městečka. Když jsem se pět minut před začátkem vrátila, synagoga byla nacpaná k prasknutí, ségra se zářícím úsměvem rozdávala autogramy, a koncert byl nakonec skvělý.

... od chvíle, kdy jsme pro Vás psaly poslední Novinky... Ne, že by se za tu dobu nic nedělo, a tak by nebylo o čem psát. Naopak, dělo se toho až moc, takže jsme každý večer (místo k nedočkavému počítači) padly znavené do křesla, schopné se soustředit pouze na romantický film v televizi, v lepším případě na romantická vyznání našich bližních. Tímto se omlouváme také všem, kdo nám napsali maily, že odepisujeme se zpožděním (ale nakonec vždy poctivě odpovíme). Pište, radujeme se z každého dopisu!

Tak jen ve zkratce:
1.května jsme oslavily vstup do Evropské unie vystoupením na festivalu United Islands of Prague, byly jsme ještě trochu ovíněné ze všeho toho šampaňského, my se totiž skutečně počítáme mezi eurooptimistky (nebo snad "euronaivky"?). Byl to náš první letošní letní festival, tedy "letní" počasím - lehké šatičky nám povlávaly ve větru a slunce se opíralo do tváří... zkrátka EUforie... Pravda je, že od té doby jsme hrály na několika venkovních festivalech, a všude už jen pršelo, nebo byla alespoň pořádná kosa... Doufejme, že počasí už si svou letošní dávku zlomyslnosti vybralo, a od Blues v lese už bude stále jen krásně.

V průběhu května jsme podnikly několik tažení na Blízký východ (Moravané neurážejte se, pro nás chladné seveřanky má Blízký východ neodolatelnou přitažlivost, takže to myslíme velmi něžně). Naposledy to byl festival Sv. Jan Session ve Frýdku-Místku, kde jsme si skvěle zatančily na říznou hudbu nejlepší české dechovky jménem Traband, ještě dnes se vzpamatováváme (znalci naší druhé desky asi tuší, že se nejednalo o párové tance...).

V minulých Novinkách jsme nenápadně vyzvaly návštěvníky našeho webu k vytvoření Mossadu, který by vyhledával recenze na naši desku. Tento nápad se trochu obrátil proti nám - zafungovali jste skvěle a tak se nám informací sešlo až dost, teď je nám ovšem trapné zahltit svůj web cizí chválou (protože to byly kupodivu SAMÉ kladné recenze - asi jste nám ty špatné zatajili...) . Pokud Vás tedy tato výprava láká, podívejte se např. na www.musiczone.cz, www.musicserver.cz, www.freemusic.cz, www.jazzdnes.cz, ... ale i jinam.
My Vám ale přesto v dohledné době opíšeme alespoň recenzi z květnového Rock a popu od šéfredaktora Tomáše S. Polívky, protože tu myslím na webu nenajdete. A v zájmu objektivity přidáme i názor kluka ze skupiny Southpaw, kterému připadáme příšerně nemoderní (ještě že neviděl ty kredence po babičce v našich kuchyních!).

V červnovém čísle Rock a popu najdete rozhovor s námi - pokud se něco nezměnilo v tisku, jmenuje se "Hosty jsme vybíraly podle vzhledu". A v červnovém Folk a country (všimněte si žánrového rozptylu časopisů, ve kterých se objevujeme!) najdete krásnou recenzi od Jiřího Moravského Brabce, který nám vždy rozuměl.

Užijte si čas růží a přijďte nás navštívit např. na některý z festivalů!

Křest naší nové desky ve Švandově divadle se vydařil velmi vesele, bylo plno a živo. Pokud chcete nasát trochu atmosféry, skočte si do rubriky Naživo na www.musicserver.cz, kde jsme objevily recenzi. Jistě vyšly i nějaké další (akreditovaných novinářů bylo jako máku), ale my bohužel nestíháme sledovat všechna média, takže o nich nevíme... Protože už se o nás začíná mezi muzikanty říkat, že nás "někdo tlačí" (to je nejvyšší lichotka a potvrzení skutečně rozumem nevysvětlitelného úspěchu!!!), potřebovaly bychom zjistit, kdo to je. Pokud tedy tohoto člověka znáte, poproste ho, ať se nám ozve - musíme vědět, které všechny novináře podplatil či jinak zkorumpoval, abychom si jejich články mohly vyhledat a dát na web!

A možná je tou tajuplnou šedou eminencí i sám Kmotr, který se objevil na našem křtu v naleštěných lakovkách a se dvěma hrůzostrašnými gorilami, aby před šokovaným a strachy se třesoucím publikem vytáhl z houslového futrálu láhev šampaňského (ta úleva!), kterým jsme se následně přímo na pódiu zlili. Pro hnidopichy: měkké i na konci předchozí věty je v pořádku, v tu chvíli s námi totiž na pódiu trůnili i spolupachatelé toho našeho Tance, včetně Michala Němce a Káči Vančurové s malým Samuelem v náručí.

Obtížené květinami, bonboniérami a chválami jsme po půlnoci vyrazily do temných ulic noční Prahy, abychom se stihly alespoň trochu vyspat před miniturné na Moravu. Dopoledne jsme pak sbalily fidlátka a vydaly se směrem na Olomouc, kde jsme si užily krásný koncert v Divadle hudby.

Ve čtvrtek v Ostravě se publikum choulilo kolem několika stolků - prý se na nás naši příznivci v únoru naštvali, že jsme nedojely (viz níže příhoda z kolapsu na dálnici), čekalo jich tehdá přes 80... Věříme ale, že nám nakonec přece jen odpustí! Koncert byl i přesto milý, poslední přídavky už jsme zpívaly akusticky od stolku se sklenkou v ruce, a budeme rády vzpomínat.

14.dubna hrajeme v Městské knihovně na festivalu Rebelující dámy české hudby - od moderátora akce Aleše Opekara jsme dostaly za úkol rozmyslet si, v čem jsme vlastně rebelky. Od té doby nejíme a nespíme, protože stále nemůžeme na nic přijít. No, třeba nás ještě do zítřka osvítí duch rebelský. Ale nevím, nevím...

Začalo jaro, sněženky v plném květu, ptactvo v plném řevu, Můj tanec v plném prodeji, a my tančíme, protože nám to všechno dělá radost.

- S radostí jsme si zahrály na Mezinárodním víkendu žen v pražském Abatonu. Celá ta vypečená akce se moc dobře vydařila, a my jsme se zamilovaly do Gulo čar, pokud jste je ještě neslyšeli, doporučujeme.

- S radostí čteme první recenze a ohlasy na to naše Veledílo, vy si některé z nich můžete přečíst v rubrice Řekli o nás. Zatímco pan Kott z Jonáš klubu, který snad nikdy nevynechal jediný pražský koncert nekomerční hudby, nás vidí jako Tančící divoženky, pan Vlasák z MF Dnes prožil při poslechu Tance Osvěžující šoky.

- S radostí jsme minulý týden strávily příjemné slunečné odpoledne s naším kamarádem fotografem Filipem Kašlíkem - v nejbližších dnech se tedy dočkáte i nových fotografií.

- S radostí jsme si zahrály v Brně na Leitnerce - tentokrát, narozdíl od posledního předvánočního koncertu, byla plná lidí. Když jsme pak v noci seděly na kafi u Aralu, zněl nám v hlavě slavný evergreen "pumpař Řek řek že všechny moje desky má", a v tom nám servírka donesla dvě eskyma... jaro, no...

Tak hlavně: Přijďte se podívat na křest naší desky! Šampaňské bouchne 6.dubna večer ve Švandově divadle, a ujišťujeme všechny už předem vyděšené znalce našich poměrů, že to bude v zásadě normální koncert, jen tak trošilililinku malilililinko nenormální... no, uvidíte sami.

Tak, zde je slibovaná souhrnná reportáž z uplynulého měsíce - psaná téměř na oprátce. Omlouváme se za dlouhou čekací dobu, ale fakt se nenudíme, jak uvidíte níže... Vaše Sestry

11. úmora jsme v Ostravě nespletly žádný akord, nezazpívaly jediný falešný tón, nevynechaly ani jedinou sloku... Trochu se jen bojím, že to bude tím, že jsme do Ostravy ani nedojely... V půl čtvrté odpoledne jsme zůstaly trčet na 40 kilometrů dlouhém parkovišti jménem D1, z Radiožurnálu jsme se každou půlhodinu dozvídaly překvapivou zprávu, že provoz na dálnici Praha - Brno zcela zkolaboval, a každých deset minut jsme spekulovaly, jestli si ještě můžeme přitopit, nebo už nám dojde nafta.Postupně padla tma, řidiči okolních kamionů zaznamenali existenci dvou osamělých dívek v autě, a začali nás pohostinně zvát na "jítlo, pitý, tchéplo" do svých vozů...

Když se šňůra konečně dala do nesmělého pohybu, bylo už pozdě na hrdinství, do Ostravy bychom dojely někdy před půlnocí. Tak jsme zakotvily u kamarádů v Brně a žal utopily v bílém víně...Tímto se omlouváme všem, kdo se na náš koncert vypravili sněhovou bouří, a slibujeme, že se polepšíme (příště pojedeme z Prahy raději už den předem).

Druhý den jsme hrály ve Valašském Meziříčí, kde je všechno krásné a lidé milí, takže se nám přece jen spravila nálada. Pod oknem zámku celou noc hučel jez, tak jsme spaly, jako když nás do vody hodí - a ráno jsme se na poloprázdné dálnici shodly, že jsme na tu Moravu přece jen nejely zbytečně.

V sobotu 14. úmora jsme se s potěšením zúčastnily písničkářského festivalu v Malostranské besedě. Fyzický básník Petr Váša nám připomněl přicházející jaro uhrančivou výzvou: "vlez v les!". O přestávce nás odchytil nějaký pán s otázkou, jestli jsme ta Radůza... zřejmě byl přesvědčen, že každá velká umělkyně musí trpět rozdvojením osobnosti, a ty největší se rozdvojují i fyzicky...

Skutečná Radůza se ovšem představila jako osobnost zcela soudržná, a na obavy moderátora večera Honzy Buriana, aby nám ji ten náhlý úspěch nesemlel, odpověděla rezolutním "já se nebojim". Správně!

Přitažlivý festival se koná první víkend po MDŽ. Sestava je skvělá, těšíme se na něj i jako divačky. Värttinä, Katryna Kolcová, Ester Kočičková, Triny, Tornádo Lue, a další baby včetně nás, viz www.weekend.cz. Uznejte, že lepší dárek k MDŽ jsme od našeho manažera Romka dostat nemohly - i když stále doufáme, že tím nepřijdeme ani o každoroční balíček utěrek a bonboniéru...

Máme dotočeno, domícháno, domasterováno, no zkrátka HOTOVO!!! A už se nám pomalu začíná stýskat po studiu, byla to totiž víc zábava, než práce. Naučily jsme se i spoustu nových vtipů (většinu z nich bohužel nemůžeme vyprávět na pódiu, znáte zvukaře a muzikanty, myslíte, že znají jediný slušný?).

Zažily jsme i některé velmi dramatické situace, z nichž asi nejhorší byl okamžik, kdy se nám producent Michal Němec Jablkoň (dále M. Ň.) vzpříčil ve dveřích přilehlé restaurace (ano, ke světlým okamžikům každého nahrávání patří gulášky a svíčkové...). Teprve příslušníkům nuselského Sboru dobrovolných hasičů se podařilo M. Ň vyprostit.

Tedy, hostující muzikanti se možná tolik nebavili... pokoušeli se totiž trefit svým uměleckým příspěvkem do našich "plovoucích rytmů" (viz níže slovníček), což nebylo vždy zcela jednoduché. V jednom okamžiku M. Ň. dokonce navrhoval přistavět vedle studia dočasnou jednotku intenzivní péče, to když jeden z muzikantů vyšel z nahrávací místnosti bílý jak stěna, s třesoucíma se rukama a vytřeštěným pohledem. Ano, příště už budeme vybavené lépe. Zatím jsme mu mohly nabídnout pouze Fernet.

Sám M. Ň se sice zpočátku všemu smál a hýřil bonmoty na náš účet (viz níže slovníček). Ovšem, kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp. Poslední den nahrávání už se pouze škubal v křesle se svázanýma rukama a roubíkem v ústech, přes který se mu občas podařilo vyloudit jakýsi neurčitý zvuk. Někteří svědkové tvrdí, že zněl nějak podobně, jako by M.Ň. chtěl říci: "Tady dáme ještě marimbu." Bohužel, nepovolily jsme.

Plovoucí rytmy, plovoucí harmonie: specifický, originální přístup Sester Steinových k rytmické či harmonické stránce díla.

Pakord: zkrácená verze slova pa-akord; hudební jednotka, používaná hojně v kytarových partech Sester Steinových jako alternativa k obvyklým tzv. akordům. Dobří jazykové tvrdí, že pakordy vycházejí z techniky slavného kytaristy Paco de Lucíi, zlí jazykové ovšem nacházejí lingvistickou příbuznost spíše s hanlivým českým termínem "pako".

Tady dáme činel: na tomto místě se plovoucí harmonie změnila ve výkřik tonoucího, takže je to potřeba nějak zamaskovat.

To je velmi neortodoxní (alternativní, zajímavý ap.) přístup: až tohle uslyší nějaký muzikant, trefí ho šlak.

Hosté: Michal Gera – trubka, Karolína Vančurová – housle, viola, Pavel Hloušek – bezpražcová baskytara, Petr Vizina – bicí, Johny Jůdl – fagot, Filip Spálený – tuba, Alexej Charvát – kontrabas, Petr Chlouba – kalimba, djembe, zvonkohra, vajíčko a další perkuse, syntezátor.

Chystáme soubor veselých historek z natáčení, ale ještě budeme pár dní od rána do noci ve studiu, takže buďte trpěliví. Krásný rok 2004!